Výprava přes špatné zprávy
Pivo na lavičce nás vylákalo prozkoumat kousek Bíliny.
Náš kamarád Vít, odborník na všemožné kolejové povozy, neskončil s objevováním koutů Středohoří ani v dobách nejrůznějších omezení. Sdílel minulý týden výlet od Suché a hned jsem mu nabízel navštívení brilantního hostince U Pondělíků. Nelenil a hned naplánoval trasu kolem toku Bíliny, která má všeobecně špatnou reputaci. Přirovnává například se k té špinavější řece, která se vlévá u Předmostí do Labe nebo ke kanalizaci přilehlých aglomerací.
Trasa není nikterak dlouhá a výškový profil vás nijak neunaví. Naše skupina čítala jak nadšené turisty, tak procházkáře a nikdo neřekl křivé slovo. Taky to ale mohlo být tím, že všichni jsou v současnosti rádi, že se vidí a mohou spolu trávit více času a je nakonec jedno, co přesně se zrovna nachází kolem. :)
Momentálně jezdí trasu Ústí — Bílina Regiojet se svými retrovlaky (pokud si dobře pamatuji, později je nahradí novějšími modely), jsou však velmi čisté a udržované. Vít nám dává kratší přednášku informací — z toho si pamatuji jen, že se na zdejší trati se současným dopravcem množství spojů zlepšilo na kratší intervaly.
Začínáme v Ohníči. V době, kdy většina aktuálních informací o otevíracích dobách, leží hlavně na Facebooku, je provoz lokálních hospod spíš loterií. Tady máme štěstí a nacházíme vkusně zrekonstruovanou Restauraci u Přibilů. Točí Kozla a Gambrinus, nicméně všichni smířeni s tímto osudem i tak kvitují kvalitu nápoje. Třígenerační rodina obdivuje Tečku při obědě (tzn. příště prozkoumat i gastrnomickou kvalitu) a velmi mile nám nejstarší členka přeje brzký konec corony. Plácáme něco o tom, že jsme to zvládli chlastem, asi nás v čele s doktorem chemikem nemohlo nic rozumnějšího napadnout.
Před odchodem se bavíme s místním v texaském klobouku o kvalitě rekonstrukce hostince. Zrovna si tak říkám, že vypadá tak sympaticky, když vypálí “Jo, je to tu čistý.”. Tak znovu souhlasně kýváme, že věříme v podobu, jak to asi může zrovna vypadat uvnitř. “Žádný cigány ani Vietnamci.”. Všichni se tak zlehka podíváme do nebe a polohlasem se rychle loučíme.
Chvilku se pak cestou bavíme o tom, jak neumíme vůbec na tohle téma diskutovat. Občas se naskytnete v situaci, která je tak komplexní k vysvětlení, argumentaci, že se najednou cítíte úplně na začátku rozhovoru rovnou v koncích. Shodujeme se, že na k otevřenému rasismu těžko dokážeme stavět. Možná i proto, že jsme ve skupině všichni už v současném století a považujeme takové uvažování za otázku dávno vyřešenou. Jenže stále se to tu objevuje, jak v tendencích některých autokratů, tak v tomhle našem idylickém kraji.
Fotograf, chemik, učitelka, produkční nebo kvalitář to asi nevyřeší, tak radši zpátky na cestu.
Při toku Bíliny narážíme na velmi vkusně a střídmě rekonstruovaný Starý mlýn a roztomilou kapli.
Dál už se nám zjevují řepková pole a tahle vůně (nebo taky smrad) bude prostě spojená vždycky s politickou situací. Ti znalejší popisují stav, ve kterém se půda po práci s řepkou nachází a smutně každý z nás mlčí.
Zároveň zkoušíme aplikace na poznávání rostlin. Mám iNaturalist a protože jsem úplné poleno na přírodovědu, jsem nadšený, že nyní poznám Ptačinec!
Přicházíme do vesnice Hradiště. Celkem obludárium staveb. Navzdory krásnému kostelu na návrší tu místní vymýšlí silně kreativní způsoby, jak si zkazit kvalitu života.
Nejpovedenějšími částmi obce jsou tedy kostel a hřbitov.
A při nejhorším si můžete na kopci nad obcí postavit dům a ráno se kochat výhledem na Ledvice.
Pryč odtud na Supí vrch. Cesta vede před voňavý borový les, hlasitě to komentuji a moji spolucestovatelé jen poznamenají “Myslíš ty úplně suchý borovice?”.
Výhled je na 259m vysokém kopečku celkem obstojný. Místní tu udělali jak mapu okolních kopců, tak sezení a odpaďákem (!). Nečekaně tu potkáváme i pár skupin výletníků. Pohledem na nejbližší stavení raději odkláníme zrak znovu na Milešovku a Pařez.
Po sestupu žasneme nad dalšími částmi obce Lbín. Udělal jsem pár fotografických poznámek, ze kterých asi jasně vyplývá fascinace nad místním uvažováním o urbanismu.
Tahle dvouproudá dálnice mezi poli je prý protierozní val. Dva roky zpátky tu byla skvělá polní cesta. Tečka to dokonce popisuje na fotografii výše. Blížíme se Úpořinám. Všichni nasazují tempo, protože marně očekávají, že stihnout vlakový spoj. Kdyby nedělali, že nikdy neviděli koně, třeba by to stihli.
Z náhorních luk se několika zatáčkami dostáváme k Pondělíkům. Pokud už jsem někoho z vás horlivě neinformoval o tomhle zázraku, poslechněte nyní krátký výtah z menu:
Sobotní polední menu:
quiche s gorgonzolou, slaninou a hruškou
rajčatová polévka se strouháním a dobromyslí
myslivecká vepřová roláda s houbovou omáčkou a jasmínovou rýží
rebarborový sorbet s tymiánem a pomerančovou omáčkou
Pan Pondělík obsluhuje a výtečným humorem vám zlepší náladu, paní Pondělíková potěší skvělým jídlem před odjezdem do města. Pohostinství na statku s ovcemi a koni mají otevřené obvykle jen víkendově a dostanete mimo obědové menu i rozumnou nabídku dalších jídel. Všechno podomácku dělané, nehraje si to na nic hoch.
A to si pak druhý den sedím s frontmanem Houpacích koní u nás na dvorku (v téhle době jsme objevili, jak je to skvělá věc) a vyprávím mu o krásném čase na zahrádce s Plzní, vůní česnečky a bramboráků (a moment, s rozpečeným Camembertem!). “Počkej, to je Pepa Pondělík! Ty mají skupinu Radost, takový dada.”. Je to tak — inspirace na Bandcampu.
Ti, co chtěli utéct ihned přehodnotili v hostinci své cestování, někteří dokonce prodlužují relaxaci se škopkem až k deváté hodině.
Krátká desetikilometrová vycházka nás přesvědčila, že bychom tyhle celkem zapomenuté kousky kolem Bíliny mohli prozkoumávat více. Je to opomíjená oblast mimo známá turistická místa jako Kostomlaty, Milešovka nebo Kocourov. Doporučujeme k bližšímu pídění!
J.
