Po práci legraci ve Varnsdorfu
Sem jezdí jen otrlí, říkali.
Pracovně jsem si s Jedním světem na školách zaskočil do Varnsdorfu, kde jsem v životě snad nebyl. Teda ano, jednou jsme tu točili jednu taškařici v ruině.
A že těch ruin při příjezdu je. Zprvu je to trochu šok a jen to naplňuje negativní ohlasy o městu, kde “už snad nikdo nechce žít”.
Naopak po výstupu z busu mě překvapuje nové náměstí a mimo množství večerek na sto metrů mě nic moc neuráží. Vypadá to jak Děčín, líp než Benešov nad Ploučnicí (ten mezitím vede v nejvylidněnější části kraje, kterou jsem měl možnost poznat).
V rámci programu Mediální výchovy (nějak tak) se ve škole snažili studenti grafiky seřadit v pracovních listech priority zpráv do jejich “vlastního” vysílání. Pak dostali pár slov o ČTK od hosta.
Vzhledem ke krátkému programu se vydávám na krátký okruh, jen tak se do “Severočeského Manchesteru” zase nevydám.
Postupně procházím po značce směrem k hrádku na kopci. Potkávám kdysi využívané továrny nyní transformující se na různě odlišná odvětví, decentně opravované vily, ale taky opuštěné roubenky.
Těsně u hranice se značka točí směrem nahoru, takže si neužiju ani chvíli v Reichu.
Hrádek na kopci je opravený po roce 2000 a stále pokračuje. Podle mě se jim to dost povedlo. V podstatě je to podobný jako s Větruší, jen tam byla vidina výdělku blíž. Tady je kousek na dohled pivovar Kocour (s vlastní vlakovou zastávkou!) a snad by měli mít hospodu i tady na kopci.
Paní na pokladně zrovna uklízí ve věži. Ochotně mi začne ukazovat ve výhledech zajímavosti, bývalé fabriky a budoucí podniky. Stěžuje si na úbytek lidí z města. Prý se jezdí do Německa nebo do Prahy, nemá to tu cenu. Vypráví o zaniklých výrobách, známých stěhujících se raději do Žitavy z Liberce, kde je prý levnější bydlení. Je to takové vzpomíná na staré časy, kde bylo hriště a je Kaufland a tak. Na tyhle sentimenty mě moc nedá, ale poslouchám, protože o tomhle městě nevím zhola nic a paní je sympatická.
Kupuju turistickou známku pro Dášu a mažu do kavárny Dlask, protože mám doporučení tam ochutnat sladkosti, prý je to vyhlášený.
Míjím fakt cirkus všeho. Podnikatelský baroko, nový parcely s bungalovy, roubenky, poloroubenky nebo jen kočkopsy.
Kavárna je zalezlá, vybavení se snaží, ale rok 2010 to pamatuje. Ale ty dortíky! Pan Dlask, který asi dost ochutnává svých výtvorů, je mistr a evidentně ohromně hodný chlap. Zatímco venku renovoval nějaký brusel, rozdal paní tip na poskytovale internetu a místním výrostkům povolil mě otravovat u kávy skákáním na vedle stojící trampolíně.
S jejich sladkostmi vyhrávají ceny, u mě to ale vyhrává věneček bez polevy (protože pak nemám slepený prsty).
Moc textu jsem nechtěl psát, měl jsem chuť spíš pár fotografiemi popsat, že to není takový peklo. Lidi tu žijí a dokonce se dost snaží, aby jich tu pár zůstalo.
Důkazem je pak předělané náměstí, kam umístili autobusové nádraží. Dobrý krok ve městě, kde hodně lidí jezdí za prací, studenti se přelévají sem tam. Vlastně to oživilo vymírající město. Alespoň mě se tak zdá.
Příště zase něco delšího snad.
