Vlakem Bergamo — Como — Milán
V létě jsme udělali krátký výjezd mezi odlišné kopce. Nakonec mi to přišlo hodný to sepsat, třeba by se to někomu líbilo taky.
Jaké je to cestovat vlakem po severu Itálie? Jak se tam dostat, co využít a jak vůbec najít správná místa? Pokusím se naším malým výletem odpovědět.
TLDR: těžko a nejlépe od místních
Během celé cesty jsou vydatně fotografovat a navzdory mému zdání z toho vyšlo obrovské množství turistických fotografií, tak je, pokud vás uráží, s radostí přeskočte.
Byl to výlet na šest dní bez auta, což značně určovalo zavazadla a perimetr, ve kterém se budeme pohybovat. Nakonec jsem vybral takový trojúhelník letadlem do Bergama, přesun k jezeru Como a poté do Milána. Zpět Flixbusem se vším sebezapřením, které 14-ti hodinová cesta autobusem obnáší.
Výjezdu předcházely dva dny plánování plus koupě letenek dřív. Měl jsem v plánu letiště s cílem Milán. Hledání mi zjevilo, že Milan-Bergamo znamená letiště u města Bergamo a tzn. asi tak hodinu a půl cesty do Milána. Okej, tím se všechno trochu přehodí.
Takže jsem vybíral naší nejvýhodnější uhlíkovou stopu a zjistil, že letiště Bergamo je 30 minut pěšky od vybraného ubytování. Přemluvil jsem tedy Dášu, abychom šli pěšky. Kdy jindy se nám poštěstí jít pěšky z letiště :) Cesta v horku trvala hodinu a proklínal jsem sám sebe za tak hloupý nápad v tom vedru.
Bergamo
Historické město Bergamo bylo nakonec dobrým úvodem do italské architektury a života. Je to menší město s gotickým a renesančním jádrem. Turistů bylo dost, ale stále se to dalo přežít. Stačilo zajít do boční ulice a byli jste sami.
Město má dobrou městskou dopravu, apka na městskou funguje docela přehledně. Nebudete ji moc potřebovat. Pokud nebudete spěchat, dá se vše projít klidným krokem za den.
Nové město se nalézá pod kopcem, kde po výšlapu (nebo cestou drapačkou) najdete ty nejzásadnější památky.
Výhled na italský ráz architektury s horami v pozadí je docela impozantní. Něco jako středohoří po kultivaci. Na kopci se nalézá hrad, kde vůbec nic není. Jen pohled z visuté zahrady na okolí. Tedy jen. On je skvělý.
Odbočili jsme trochu bokem, Mapy.cz nám znovu sloužili jako nejlepší průvodce cestičkami. Google mapy se znovu nechytaly a nedají se vůbec podle mě považovat za dobré podklady pro pěší cesty. Dostávají smysl jen pokud hledáte jídlo v okolí. Foursquare už moc lidí nepoužívá, Tripadvisor nabízí spíš turistické tipy a recenze na Googlu mají i hodnocení místních.
Nacházíme tedy restauraci dostatečně daleko při procházce od historického centra Trattoria Parietti. Je tam plno, hodně místních to vypadá, ale našli pro nás místo. Vůbec nevíme, co si objednáváme. Docházelo mi, jak jsem podcenil přípravu, když jsem zadával do Googlu tradiční jídla až u stolu a snažil se je porovnat s jídelním lístkem. Každopádně doporučujeme, lepší polentu jsem nikdy neměl, protože jsem jí asi nikdy neměl.
Postoupili jsme do historické části, kde jsme měli v plánu navštívit instalaci Jenny Holzer. Bohužel jsme objevili ve městě v tak nešikovném termínu, že místní GAMeC bylo zrovna zavřené.
Procházení kostelů je taková oblíbená disciplína. Nás jako bezvěrce to zajímá z oblasti umění a taky poskytnutí chladu v parných letních měsících. Po letech exkurzí mě malby moc neberou (a upřímně často nepoznám rozdíl kvality provinčních kostelních maleb od těch proslavených a beru to spíš jako celebrity show), spíš koukám po architektonických detailech a líbí se mi ticho.
Jenny Holzer měla v kopuli projekci jejích tzv. truismů na fresky a nástěnné malby. Chtělo to nějakou dobu počkat po příchodu z přímého slunce, aby se vůbec zjevil podklad a stále to se mnou něco dělá. Dobrý, asi jsem ještě neztratil úplně cit.
Následoval přesun k jezeru Como. Vlaky jsme řešili online přes Trenitalia, všechny měly zpoždění. Nákup jinak přes Paypal do mobilu do Apple Wallet. Skvělý, 21. století!
Jezero Como
Celou cestu jsme plánovali den předem, protože se přelévalo počasí — u jezera mělo pršet a to je tak trochu zbytečné k němu pak jezdit. Tak dlouho jsme plánovali, až nám nezbylo skoro žádné ubytování v rovnici “nechceme hostel a kemp + kam se dostaneme pěšky + koupání kolem”. Určitě bude existovat nějaký model pro místní, ale mě napadlo jen kombinovat AirBnB a Booking. Všiml jsem si, že nabídky, které jsou na obou službách, jsou na Bookingu o pár stovek levnější. Dobrý vědět. A taky, že v každém ubytování vybírají v hotovosti city-tax a často to neuvádějí v nabídce.
Celou peripetii s ubytováním řešíme, výběrem pokoje kousek od Varenna Esino. Neptejte se mě logicky proč, našel jsem to někde jako doporučení pěkného městečka a možnosti se vykoupat v jezeře. Postupně se to pak zbarvilo úplně jinak. Velmi bizarní ubytování v C'era una Volta (někdo čtěte roztomilé, někdo kýč) ve vesničce Bologna asi miliardu kilometrů nad hladinou jezera. Ukázalo se to jako nejhloupější průzkum před cestou. Po výstupu z vlaku jsme se podívali na masu pohoří nad námi. Tam někde nahoře jsme měli bydlet. Co jsem o vybral?!
Nahoru nakonec jezdí autobus, asi třikrát denně. Byl kraťoučký, řidič řídil stále ten samý každý den a do těch serpentin letěl vysokou rychlostí s opřenou rukou o klakson (tak signalizují obyčejně, že jedete do zatáčky, kam není vidět). Ze zastávky jsme vyšplhali ještě kousek — na fotografii ty domy úplně nejvýš. Majitel — Alessandro nám nabízel večeři v tamní restauraci (velmi velmi doporučovaná). S díky po ohlédnutí do peněženky jsme odmítli a vůbec nevěděli, co jsme si tím natropili. V malebné vesničce totiž nebylo vůbec nic. Takže jsme ťapali zase dolů do vesnice Perledo nakoupit. Mapy.cz nám předvedly svoji krásu, nabízí totiž pokrytí turistickými značkami a tak jsme nemuseli po silnici se stále s troubějícími auty. Dáša mě asi proklínala za výšlap, ale nedávalo to nijak zřejmě najevo, doufám.
Ubytování bylo nakonec skvělé. Majitel dělal skvělou snídani, bydlela tam s ním jeho asijská manželka, jejich malá holčička a spousta koček. Pokoje jsou kyčiny (vzali jsme to jako místo, kde jen tak už spát nebudeme), ale všecko bylo skvělé, atmosféra místa, čistota. Jeden večer jsme majitele prozpovídali a vyprávěl nám celý příběh. Jako místní. narozený v pár kilometrů vzdáleném Bellano, začal dělat tenhle bed and breakfast a pak odjel na nějakou dobu do Asie. Tam si našel ženu, vrátil se s ní zpátky a narodilo se jim tady ve vesničce první dítě za snad dvacet let, jestli jsem dobře pochopil. Takže ho místní za to uznávají, kteří žijí vypadá to jen z ubytování pro turisty.
Nakonec doteď nelitujeme ani koruny.
Vrátili jsme se ke kořenům. Naše denní problémy se smrkly jen na to, kde tam sehnat ve vesnicích jídlo a kde se vykoupat. Pláží, navzdory tomu jak jsem předtím hledal, je v téhle části poskrovnu. Varenna je sice krásné městečko na procházení se, ale není tam pro nás nic. Než jsme to měli pochopit, vyrazili pěšky kolem místního hradu.
Varenna nacházející se pod hradem je městečko plné turistických restaurací, jedné placené pláže a pláže pro psy, přívozu na druhou stranu jezera a botanické zahrady. Zjistili jsme, že tady se asi jen tak nevykoupeme. Všechny místa byla soukromá, buď . Googlil jsem nejbližší obchod a veřejnou pláž. Vyřešili jsme to koupením jízdenky do Bellano a tam našli malinkou přeplněnou pláž. Dost nás to otrávilo, že vlastně celý den cestujeme, abychom si pak jen tak drobet zaplavali (nemám ani jednu fotografii). Vynahradil nám to až úžasný výhled minutu od našeho ubytování na střední část jezera Como. Mimochodem se jedná o nejhlubší jezero v Evropě, v nejhlubší části má 400 metrů.
U výhledu je malá kaple a náměstíčkem, kde se každý večer scházejí místní a probírají novinky. Nerozuměli jsme ani slovo, užívali si italské štěbetání za námi a před námi kopce nořící se postupně do tmy.
Alessandro nám druhý den u snídaně radil, že máme jet úplně jinam (tím mi potvrzuji moji špatnou rešerši) do Lierna, kde je asi nejbližší dobrá pláž. Měli jsme to totiž pocestě do Milána.
Zvládli se výborně spálit. Cesta do Milána je, mimo vzniklou bolest při nošení batohu, obohacená výlukou informačních systémů. Vlak ani nejel (spolucestující nás ujištují, že to je málokdy). Zrovna jsme chtěli chválit místní vlaky za předchozí spolehlivost a pak si uvědomili, že každý jeden měl vlastně zpoždění. Při přestupu ve městě Lecco ani nefungovali jízdní řády, všichni zmatení :D Nic, co by se u nás nestávalo.
Miláno
Při cestě do Milána vlakem vás ochromí opulentní hlavní nádraží postavené za Mussoliniho jako monument vlády. Ten dojem prostoru se snad nedá popsat. Všechno je naddimenzované, obrovské, zbytečné a zároveň uchvacující.
Ve městě jsme strávili dvě noci a bylo to tak akorát stihnout projet památky a podívat se na pár výstav.
Ubytování v centru se dá sehnat docela levně, ceny jsou podobné jako v jiných větších evropských městech. My vybrali nakonec místo blízko nádraží. To znamenalo potřebu travel karty — přehlednost v jejich tarifech byla šílená. Město se dělí na několik zón, naštěstí to není tak složité jako si to pamatuji v Londýně a vystačíte si se základní zónou. Nakonec jsme koupili třídenní kartu do turniketu a bylo to bez starostí. Dá se to řešit i QR kódem přes aplikaci.
Líbili se nám vagony metra, některé z nich jsou velkoprostorové. Celé metro je v černé s akcentovými barvami a orientace v nich je dost jednoduchá.
Tramvaje jsou v centru často historické, docela zážitek. Vzhledem ke vzdálenostem doporučuji cestovat spíš hromadnou dopravou. Ráno se nebudete vzbouzet s unaveným tělem, které na rozdíl od mozku nechce vykonávat žádnou činnosti.
Hrad rodu Sforza (známých mecenášů umění) nabízí široké množství výstav vlastivědných i uměleckých. Podle plakátů nás ale nedokázalo nic nalákat dovnitř. Ve městě je množství menších i velkých parků, sednout si můžete kdekoliv, horší to bude s množstvím turistů kolem. Všude jsou lidé a klid budete hledat dost těžko.
Na Mapy.cz jsem objevil skvělou věc — nejenže už ukazují i lavičky, ale v létě ve městě se hodí pítka — v místech, kde jsme se pohybovali, byla všude.
Jako správní pedagogové jsme oba nevěděli, že probíhá zrovna Trienále, takže mě Dáša přemluvila, že to zvládnu :)
Jedna výstava se zabývala enviromentálními problémy spojenými s klimatickou krizí. Bylo to hodně ze široka, ale vlastně zajímavý vyjádření v úrovni designérských a uměleckých přístupů.
Samotné trienále nám přišlo hodně slabé — některé země jakoby nevěděli, co chtějí předat. Některé se prezentují jako turistická atrakce. Česko jako fiktivní stát založený na kryptoměnách. Nevím, dál.
Nebudu tu dávat seznam památek, co jsme zvládli. Každý si celkem jednoduše může najít nejzajímavější památky. Jen pár praktických poznámek — pokud chcete do dómu, kupte si vstupenku předem. Pokud chcete z nějakého důvodu vidět Poslední večeři, kupte si vstup hodně předem. Nám stačilo se té auře přiblížit. Občas je to s financemi složitější. Vidět více věcí z venku a ušetřit nebo koupit vstupenky? Samé ocásky.
A pořiďte si repelent. Kolem kanálů nás to tak hrozně štípalo, že jsme trpěli i pár dní později doma.
Jako intermezzo pár fotografických poznámek:
Nakonec jsme ještě stihli výstavu Museo del Novecento se stálou sbírkou italského umění mezi válkami (trocha porovnání se s fašismem) a dvěma probíhajícími výstavami (sólové retrospektivy).
Otázka fašismu v umělecké scéně té doby je tady, alespoň jak jsem pochopil, srovnávána do modernistické mantry, že mladí chtěli změnu a trochu se to zvrtlo. Proti tomu se v dnešním světě, který nám přijde o dost rychlejší a komplikovanější (čím více stárneme), nedá moc co oponovat. Těžko se to hodnotí.
Uvnitř muzea mají skrytý poklad — artdeco kavárnu s letním posezením venku na balkóně s pohledem na dóm. Dívali se divně na objednávku pouhé kávy, ale byli evidentně zvyklí.
Loučím se Dášou kráčející na milánské ulici po dešti a Leonardem shlížejícím za západu slunce na kolemjdoucí.
Mají tyhle krátké výlety smysl? Občas člověk může dojít názoru, že to je právě ten klasický turismus. Možná i ano. Ale prostě potřebujeme utéct z Ústí občas i dál, abychom viděli, že to jde jinde líp. Dokonce v zemi s tak vysokou nezaměstnaností, populistickou vládou a přeplněnými Benátkami. Na to šest dní docela stačilo.
Mějte se, pokud vás něco z toho zajímá blíž, napište mi ;)
J.
