Za zimou v létě k Baltu
Už potřetí jsme se vydali do Polska se (ne)vykoupat
Od našich známých a kamarádů jsme před pár lety slýchali samé superlativy o dovolené u Baltu. Bylo to pro nás docela překvapení.
Za pět hodin autem z Ústí u moře.
“Jeďte do Miedzyzdroje, jsou tam dobré kempy, levno a když se vychytá počasí a termín, málo lídí a skvělé moře.” Nějak tak nám to popisovali. Učitel Luděk jezdil vždycky na německou stranu a pár dalších kamarádů nám povídalo právě o polské části blízko německých hranic.
První rok jsme se vydali i s dvěma dětmi. Během cesty se kamarádovi Mírovi odhlásila Fabie ze služby zrovna když jsme si pouštěli Katy Perry. Asi věděla proč. S určitou (posléze ne úplně definitivní) opravou jsme v osm večer dorazili do Miedzyzdroje abychom zjistili, že je to polská Makarská. To radši ne, s dostatečnou naivitou jsme tedy zamířili na východ až do obce Dziwnówek. Tady v deset večer děti docela jasně vyjádřili potřebu jít spát a naše představa spaní na divoko se zjevila jako čirá blbost.
Dodnes často vyprávím o tom, jak Eva vystupuje z auta a anglicky se snaží mluvit s kapitánem (rozuměj ostrahou) kempu Wiking. Pak zkoušela německy, nějak to nikam nevedlo. V tu chvíli se Tomáš vykloní z auta, mám za to se svým galantním tónem, a říká “tak mají místo nebo ne?”. Kapitán zvolá “ááá Češi a otevírá bránu”. Dostali jsme skvělé místo obvykle určené pro karavany a užili si absolutně skvělý servis tohohle kempu.
Tím pak začaly výlety různých proměňujících se skupin, které do Wikingu jezdili skoro každý rok. Co je na tomhle kempu v borovém lese tak dobré, že se tam vracíme? Jasně nastavená pravidla, že po desáté neslyšíte nikoho řvát. Absolutní čistota zařízení. Téměř při každé návštěvě toalet a sprch potkáte uklízečku, stále je úplné čisto. Všechno je dostupné — sprcha “intimna”, dobíječky na telefon, všechno zařízení pro karavany, je tu malý obchůdek a ucházející restaurace. Během dne vidíte kapitána projíždět kempem a zdraví lidi. Jednak s nimi řeší problémy jejich ubytování, ale taky to dělá dojem bezpečí. V tomhle kempu se nemusíte snad vůbec bát o ztrátu věcí (pokud je nenecháte hloupě někde ve společných prostorách). Cenově to vychází kolem stovky na den za auto a sto šedesáti za noc ve stanu.
Lokalita není úplně uzpůsobená na pěší turistiku, všechno je dost daleko. Dalo by se využít pravidelných linek autobusu, na kolo je tu ale pěkně rovno a tenhle rok jsem si všiml většího množství značených cyklotras.
Polský zlotý má kurz kolem šesti korun a najíte se tu dobře za stopade v turistické destinaci. Pivo je dražší (a taky hnusnější) kolem šedesáti korun. Jinak nákupy jako u nás, často i levnější mi přišlo. Snídaně pro 7 lidí v z normálního obchodu vyšla kolem tříset.
Památek je tu kolem taky pomálu. Kousek je pár bunkrů, mají tu sérii majáků, pár hloupostí pro masňáky jako dinoparky a tak. Jestli jedete za pláží, ta je u kempu skvělá, přístupná asi minutu od vchodu.
Třetí návštěva 2019
Letos jsme jasně věděli o tom, že počasí bude spíš horší než lepší. S Tomášem jsme tedy (s posledním pivem od Evy na Růžku než snad brzo znovu otevře) naplánovali poznávací výlet s eventualitou koupání se v moři.
První zastávka ve Štětíně, kde přespíme v Black Pearl hotelu. Rozestavený hotel, kde momentálně nabízeli postel za 350 korun (cca 1200 za 3 lůžka). Trochu neuvěřitelná nabídka, takže jsem se dlouho zdráhal to zaplatit, jestli je to vůbec možné.
Ukázalo se, že některé pokoje nemají vůbec dokončené (šmíráckým pohledem přes klíčovou díru bez zámku) a tak nabízejí tak levné ubytování asi aby z toho před dokončením něco bylo. Musím uznat, že jsem asi v ničem takovém nikdy nebydlel, velmi v pohodě.
Vtipný nám přišlo, jak velmi milá a výřečná paní, která nás ubytovala, jako první doporučila italskou restauraci Radecki a pak obchoďák Kaskada. Fascinuje mě představa přijet do ciziny a jít kupovat hadry do Zary a dát si k tomu jídlo z druhé strany Evropy.
Stejně tak, když nám paní nabízela místo na parkování v garážích, že se tu vykrádají auta. Ukazovala to rukama a nohama a pak jsme se tomu lehce zasmáli, jestli si myslí, že v Čechách je to snad jiný.
Míříme tedy objevit něco s pirožky. Proto sem přeci jedeme.
Nabízí nám to tenhle bizár podnik, kde jsou všichni dost profíci a přitom ceny velmi ok. V Polsku jsou zvyklí vydávat jeden účet. v restauraci, tak je to hezky učte jako my rozepisovat. Tady byl pár opravdu kabrňák a hned nám rozdal účty i podle párů, fér.
V rámci jazyka klasika. Spřežky poznáte, takže si hodně věcí odvodíte. Česky se v podstatě dá domluvit, občas na něco používají jiné synonymum. Anglicky u mladších a v kulturních institucích. Německy obvykle, jsou tu historicky zvyklí.
Štětín je čtyřsettisícové město, jeden ze zásadních polských přístavů položený na Odře. Zajímavostí určitě je, že část města byla pronajata mezi roky 1919–1957 Československu. Bylo to vyrovnání za 1. světovou válku, v rámci kterého Německo podstoupilo mimo jiné i Sudety.
Pak mě zaujala ještě demografická křivka tvrdě oddělující dobu 2. světové války. Za nacistické vlády byl ustanoven Groß-Stettin a tak se stal Štětín třetím největším městem říše. Během bombardování na konci války bylo srovnáno se zemí 65% budov, většina Němců odešla nebo byla vyhnána. Do města přišlo kolem 70% Poláků ze středu země. Pod sovětským vedením pak město postupně měnili tak, aby si někdo náhodou nemyslel, že tam kdy germáni byli. Odkud tohle známe co.
Povrchní historické okénko bych uzavřel, protože se k tomu dá dohledat mnoho zajímavých materiálů na pozdní večery.
Nám totiž stačilo si udělat vycházku do centra a hlavně najít filharmonii.
Poté pak zrychleně potemnělým parkem k řece.
Druhý den pak spíš řešíme jídlo než cokoliv jiného. Obecně byl náš výlet hlavně gastrotour si pak říkáme na konci :)
I tak jdeme do katedrály sv. Jakuba, kde je celkem ucházející vyhlídka na město.
Historické centrum města promíchává devadesátky až milénium s původních architekturou. Bavíme se nad některými řešeními. Jeden Tomáš poznamenává, že ho historické uličky spíš děsí, druhý Tomáš zas kvituje ten pelmel. Prý by takhle mohlo vypadat Ústí, kdyby se to cestou nepodělalo.
Hrajeme takovou hru, že od foťáku zařvu “kapela” a uděláme skupinovku. Docela to funguje si říkám. Zavedeme do budoucna.
Kávu si dáváme v Centru dialogu. Klidně mě uveďte v omyl, ale takovou instituci u nás nemáme. Přijde mi to jako dobrý koncept prezentace historických událostí v různých kontextech.
Oběd nakonec končíme v již zmíněné italské restauraci Radecki (protože jsme nějak nedokázali vygooglit nic lepšího) a dostáváme opravdu skvělou italskou kuchyni. Už nám je jasný, proč to tak doporučují :)
Přejíždíme do kempu do Dziwnóveku. Moc nefotím, nechce se mi tahat v takovém větru foťák na pláž. Aneta se radostně vyráží koupat, my na to vůbec nemáme. Je 18 stupňů, ostatní smáčíme jen nohy.
Druhý den ráno dost prší, nateklo nám do stanu. Zvedáme kotvy směr Niechorze na maják a na pláž, a pak do Kolobrzegu.
Pro pár z nás je to už obvyklý. Párkrát jsme tu byli a tak si něco už ani nefotíme. Na druhou stranu když jedete někam, kde to trochu znáte, je to fakt pohodlný. Víte drobet, co čekat. Pak se vracíte do hospody Kotvica už s tím, že tady to bude dobrý. Že západy slunce u Baltu jsou fakt krásný i v tý zimě. A ten písek se nám vnitrozemcům jen tak neomrzí.
Krajina tady u moře je placka, moc se toho nemění. Lesy vypadají celkem podobně, krásně voní, pokud u nich není nakaděno od turistů. Je to asi všude, kde místní samospráva neumístí dost veřejných toalet.
Kolobrzeg je větší město, čítá nad 45 tisíc obyvatel. Jde o lázeňskou lokalitu a díky dostupnosti loděmi je to také častá turistická destinace.
Vzhledem k mojí nulové prozřetelnosti kupuji kalhoty, protože se v šortkách u moře nedá ten mořský vzduch užívat. Míříme do restaurace Zlota , kde v interiéru jak z Provence vaří polská jídla. Okej. Obsluha je trochu ve stresu, interiér je mrňavý, ale nějak to zvládáme. Zažíváme spolu třetí den, vtipy drobet přiostřují, já mám chvilkami chuť poslat všechny do háje, ale máme s sebou několik bezkonfliktních jedinců, kteří to všechno zahladí.
Míříme na molo, kde se chceme kochat. Postupně přibývá lidí a u promenády je to dost nesnesitelný. Vítr se však stará o to, abychom je jen viděli, ale neslyšeli. Jako obvykle to radši nemám ani zdokumentované, protože koho davy zajímají. A beztak se mi to blbě komponuje.
Celé tři dny jsme neměli gofr (wafle), takže míříme pro jeden exemplář. Plní to totiž ovocem, které zalijí ve šlehačce. Ano prosím.
Poslední ráno mizíme znovu relativně brzy, abychom se ještě jeli mrknout do Świnoujście. Ústí nad Sviní (my oceňujeme!) má uvnitř centra skvělý park, kterým projdete až poměrně velkému pevnostnímu komplexu. Tentokrát se k tomu nedostalo, ale doporučuju to projít. Oběd případně v před dvěma lety navštívené Magické spižírně.
Časově však zvládáme nakonecjen jídlo v Kurna Chata (slepičinec haha). Rybojedi si dávají nášup a někdo využívá poslední možnost si dát pirohy. Oběd dostáváme na dřevěných prknech, spíš talířích, z čehož je půlka skupiny znechucená. Mě je to jedno, spíš mě trápí ty obrovské porce. Proto pak v hospodě trávíme asi další hodinu vychutnáváním, kdo by to řekl, skvělého řepového a celerového salátu, kterého jsme dostali asi tunu.
Proto pak nezbývá čas procházet celkem pěkné město (známe z minulých let) a míříme do Heringsdorfu v Německu. Byla to trochu chyba. Kýčovité lázeňské městečko je pro nás po cestě z eklektického Polska dost nezajímavé. Tomáš prohlásil něco jako: “Až bych byl starej a bohatej, tak bych sem klidně jel.” . Jsme mladí a chudí, takže tak.
Procházíme molo, kde si můžete třeba koupit nové boty (které mají za dalších 500 metrů ve městě taky) nebo nastoupit na trajekt do Polska, kde je všechno tak nějak punkově zajímavější.
Zajímavý mi přijde kino na pláži, kde se dívají lidé se sluchátky na asi německou pohádku promítanou na oltáři v moři.
Všichni chceme už dom. Je to takový ten moment, kdy všichni mlčky myslí na svoji postel, která je tvrdá tak akorát. Na teplo, který jsme původně mysleli, že si užijeme tady. Ale zase za nějakou chvíli to zopákneme.
