Ústavní soud

Publikováno 26.4.2013

Zajímavé je jen to, jak moc se bude montovat do politiky

Levice věští České republice velké změny. Jaké by byly, pokud by levice měla dost ústavních sil, o tom nemůže mít nikdo pochyby. Jakým tlakům by byl Ústavní soud vystaven a jak by jim dokázal odolávat, či naopak vyhovovat, ponechme příštím měsícům.

Prezidentovi čtyři noví ústavní soudci prošli hladce. Ani nikdo nečekal, že by to tak nebylo. V létě dodá další, také projdou hladce. Časy sporů, kdy Klausovi neprošel žádný, jsou pryč. Problémy s Ústavním soudem, který se nejistě usadil na hraně mezi politikou a ústavním právem, trvají.

Prezident vybral jen jedno problematické jméno, které vyvolává rozruch. Jeho nositel byl v komunistické armádě prokurátorem.

To se kritikům nezdá, čekají od soudce vyšší mravní integritu. Vojenský prokurátor byl představitelem „práva jako prodloužené pěsti dělnické třídy“, jak se chlubivě naparovali doboví agitátoři. Jeho úkolem bylo střežit vedoucí úlohu KSČ v armádě. Vzít tehdy takovou funkci znamenalo vyšší kádrové prověření a vyšší věrnost režimu, jakousi nadstandardní dávku loajality. V Senátu však tato kritika neplatí: bývalý prokurátor dostal jen o pár hlasů méně než ostatní, dočkal se od prezidenta oprávněné chvály za statečnost, s níž kdysi protestoval proti propuštění katarského neřestného prince do katarského bezpečí. Dočkal se i ocenění odborných znalostí a schopností.

Hon na nacistické soudce

Členství v KSČ právě zvolených členů Ústavního soudu nevadí už nikomu. Je jich v této sadě padesát procent, tedy dva. Odpůrců komunistického režimu je dvacet pět procent, tedy jeden.

V Československé socialistické republice byl oblíbený sport: vyhledávání nacistických soudců v soustavě soudnictví Spolkové republiky Německo. Našlo se jich dost, někteří se obhájili a udrželi, jiní se poroučeli. Komunisti si asi nikdy nemysleli, že se podobného sportu dočkají i oni, vyhledávání komunistické věrchušky zavrtané do státní správy dnešní demokratické republiky je častým, byť obvykle marným počínáním. Komunistů bylo hodně, některá povolání měli bezmála propachtovaná. Najít dnes kvalitního právníka nestraníka nemusí být snadné.

Konec štvavého antikomunismu

Ostatně hledání takových komunistů už končí, sám Zaorálek vyhlásil, že po příštích volbách něco takového, čemu říká štvavý antikomunismus, už nebude možné. Co tím vyjádřením myslel, nechává na naší fantazii. Je jisté, že politicky neutrální Ústavní soud čekají i po příštích volbách s „apolitičností“ problémy.

Odstraňování „političnosti“ a dosazování „odbornosti“ v ústavu pro zkoumání komunistických zločinů je pro Zaorálka před očekávanou změnou poměrů zřejmě jen rozcvičkou.

Proti právnické odbornosti kandidátů nikdo námitky nevznáší. Naopak, kvality všech čtyř jsou vynášeny. Uvidíme, jak bude ta odbornost, o které se hezky mluví, odolávat politické palbě všedních dnů.

Prvnímu „grilování“ byli kandidáti vystaveni už při senátním slyšení. Někteří senátoři jim kladli výsostně politické dotazy, daleko za hranicí soudcovské neutrality. Názory na školné či poplatky ve zdravotnictví jsou výsostně politické. Jsou věcí politických zápasů ve vládě a v parlamentu. Senátoři by z nich kandidáty na ústavní soudce zkoušet neměli. Slibují si od toho asi jakýsi bianko závazek pro příští soudcovské rozhodování.

Sami senátoři, v drtivé většině za sociální demokracii, tak otevřeli hned zkraje hlavní problém, jímž Ústavní soud vzrušuje veřejnost — problém apolitičnosti, politické neutrality.

Některá rozhodnutí Ústavního soudu byla na hraně, ne-li za hranou těch vzletných slov. Někdy se proto Ústavnímu soudu posměšně říká, že je „třetí komorou parlamentu“. Rozpaky vyvolal i zákaz předčasných voleb — soud s předsedou Rychetským v roli ústavního soudce snahu o vypsání mimořádných voleb v roce 2009 zamítl. V roce 1998 stejný pokus o vyvolání předčasných voleb Rychetský v roli poslance ve Sněmovně odhlasoval.

Čemu senátoři při grilování soudců věnovali málo pozornosti, byly pojmy svoboda občanů, rovnost před zákonem, srozumitelnost zákonů, vymahatelnost práva. Jsou to oblasti, v nichž náš svět hapruje nejvíc a v nichž hraje soudní systém rozhodující roli. Každý den přináší nějakou kormutlivou událost, křivdu, ubližování státu občanům. Senátoři se zajímali hlavně o efektní politické otázky, především takové, které dnes hrají v zápase levice — pravice hlavní roli. Levice věští Česku velké změny. Jakým směrem by šly, pokud by levice měla dost ústavních sil, o tom nemůže mít nikdo pochyby. Jakým tlakům by byl Ústavní soud vystaven a jak by jim dokázal odolávat, či naopak vyhovovat, ponechme příštím měsícům.

Masakr kolem Ústavu pro studium totalitních režimů dává dost témat k obecnějšímu zamyšlení o české svobodě nejen ústavním soudcům.