Cákryš, úvod do dialektiky

Publikováno 24.8.2013

Jako prezidentský kancléř je nadstranický, ale jako občan má právo kandidovat za politickou stranu. Takto státnicky zdůvodnil pan prezident Zeman povolení kandidovat, které udělil svému kancléři Vratislavu Mynářovi. Stranou ponechal otázku, proč dovoluje kandidovat, když je to právo toho občana.

Je to zdůvodnění dialektické. Snoubí v sobě jednotu protikladů. Nadstranický kandidát za Zemanovce. Právo, kterému bylo uděleno dovolení. Jako by pan prezident Zeman neflákal VUML (VUML: Vokresní Univerzita Marx-Leninismu). Ví, že nadstranictví kancléře nelze chápat izolovaně. To bychom se ocitli ve věži ze slonoviny. Jde o to, že i nadstranickost kancléřů musí být stranická. V reálném životě to jinak cákryš ani nejde. Musíme si také položit otázku, komu nadstranickost slouží. Když je nadstranický kancléř současně straníkem za dobrou věc, je vše v pořádku. Chybou by bylo, kdyby stranil něčemu špatnému. To však v případě kancléře Mynáře nehrozí.

Nesmíme zapomínat, že nadstranictví samo o sobě neexistuje. Každé nadstranictví je vždy na něčí straně. A opět zde platí, aby to nadstranictví stálo na správné straně, konkrétně například SPOZ nebo zdravé části ČSSD. Dialektika nás také učí, že nadstranictví a stranictví jsou rub a líc téže mince. Zde nastupuje do boje jednota protikladů. Stranictví a nadstranictví stojí proti sobě, ale když se spojí, vytvářejí novou kvalitu. Není pro marxisticky vzdělaného myslitele udivující, že nestraník se může jevit jako straník, a naopak, stranictví může být nadstranické.

Správná otázka zní: Jaká je ta mince? Co za ni chcete koupit? Čemu slouží ta mince jako celek? Tuto otázku si pan prezident položil, a proto také svému kancléři dovolil kandidovat na správné straně. Je to strana dolních deseti milionů lidí.

Pan prezident nedůvěřuje Nejvyššímu soudu. Ani tato nedůvěra nevisí jen tak v prostoru. Je výrazem širšího pojetí demokracie, které se oprošťuje od idiotství zvyklostí, ať už jsou ústavní, občanské, demokratické, celostátní či místní. Kdo myslí postaru, řekl by, že pan prezident má soudům důvěřovat a že ústavní instituce spolu nemají jako instituce válčit, protože jsou z jedné společné republiky.

To je pojetí starodávné.

Moderní pojetí říká, že oblast nedůvěry se vinou idiotů a póvlu stále rozšiřuje. Úkolem institucí, které důvěru prezidenta ztratily, je získat ji zpět.

Pan prezident naznačil, co je úkolem soudů: neztratit jeho důvěru. Poklonkování zákonům a idiotským ústavním zvyklostem dnes nikam nevede. Nová společnost je založená na důvěře. Nejde však o důvěru abstraktní, kdekoho. Jde výhradně o důvěru pana prezidenta k někomu. Ztráta důvěry je první varovný krok. Po něm následují další kroky, však víte.

Pan prezident se tak v nové republice stává dialektickým měřítkem hodnot. Šest sklenic vína a čtyři sklenky kořaly mohou být v dialektickém pojetí ministra zdravotnictví buďto projevem alkoholismu, nebo veselé mysli státníka. Jde vždy o to, čemu ty sklenky slouží. Nic nelze uplatňovat mechanicky, vše je v souvislostech. Vždyť i ty sklenky podléhají zákonu o přeměně kvantity v kvalitu. Piješ, piješ a najednou je tu nová kvalita.

Kromě strany Zemanovců vzniká údajně také strana Klausovců. I v tom je cákryš kus poctivé dialektiky srostlých protikladů.