Ideje nekončí

Publikováno 25.10.2013

Pravice: jedna noha kulhá, druhá není. Ale doroste

Neúspěch vlády nebyl neúspěchem pravicových reforem. Ty nikdo ani dobře nezná a málokdo je chápe. Není divu, k reformám pořádně ani nedošlo. Nepadla pravicová politika, padla vláda, neschopná je realizovat a obhajovat.

Pohled na pravicové bitevní pole není pěkný. Pamětníci řeknou, totéž jsme viděli u Lipan. Pravici nikdo neporazil, pravice se porazila sama, jako sami sebe u Lipan porazili husiti. To by Lipany připomínalo, kdyby ta pragmatická a racionální část pravice porazila sektáře, divočáky a jiné na pravopravém konci, kde přestává legrace a začínají autoritáři. To se však nestalo, po poli se dnes naopak prohánějí právě ti pravopraví knězové, na zemi leží pravice liberální.

Dějiny se umějí šklebit. K zemi padla formálně nejsilnější středopravá polistopadová vláda. Nastoupila s elánem a s verbálním předsevzetím, že vůle k reformám bude mít dost. Po třech letech padla trapně, po sérii úderů, které si sama uštědřila. Na začátku se jaksi počítalo, že vláda udělá nepopulární, ale nutné reformy a za trest s pýchou na své dílo půjde pryč. Užitku z reforem si pak budou užívat následníci. Říká se tomu nadneseně: Děláme to pro vlast. Ale chodí to i opačně. Vláda nepadla proto, že prosazovala neoblíbené reformy. To by byl čestný pád. Padla na svůj postupný rozklad, na neúspěšné pokusy řady ministrů, na vnitrokoaliční bitky.

Neúspěch vlády nebyl neúspěchem pravicových reforem. Ty nikdo ani dobře nezná, málokdo je pochopil. Není divu, k reformám pořádně ani nedošlo. A když došlo, ven z vlády vycházely jen okousané cáry původních záměrů. Nepadla pravicová politika, padla vláda neschopná ji realizovat a obhajovat. A co se jí povedlo, to zaniklo v záři neúspěchů, jimiž si svítila na cestě k demisi.

Korunou všeho byl trapas premiéra Nečase. I v pravicovém světě platí, že co je v domě, není pro mne. Vydržovat si milenku přímo v úřadě za státní peníze je mores přímo orientální a tuplem trapný u pravicové konzervativní postavy, která tak šlape na všechny konzervativní hodnoty, jaké kdy ctila.

Pyšná na sebe padlá koalice být nemůže a pyšná není ani ta vlast, ani pravicoví voliči. Ti jsou ve zmatku, v rozkladu, nevědí, koho volit. Tento úder z vlastního tábora nečekali.

Dnes mají jít k urnám a někomu dát hlas. Na našem „lipanském“ poli se objevilo hned několik rychlokvašných politických uskupení, která by ráda zaplnila volná místa po padlých. Naději nevzbuzují, spíš vypadají jako poslední rány od Lipan než jako „úsvit“ nové pravice. Voliči o ně mají zájem. Plyne z nepoučitelné naděje, že snad teď už konečně tito noví…

Pravice si sama nasekala

Češi rádi boří, co sami vybudovali. Tuto polistopadovou republiku vybudovala pravice.

Přesněji, hlavně ODS. To dnes nikdo neřekne nahlas, protože ta republika se obligatorně popisuje jako pustina plná zločinu a korupčního gaunerství. Je to popis nepravdivý, ale přesvědčivý. V dějinách ODS najde podpory dost. Ministr Kocourek odkláněl miliony od manželky. Topolánek miloval luxus stylem chudáka, kterého bohatství oslnilo.

Na kongresy ODS dojížděly postavy s holou hlavou v třímilionových autech. Poslanci ODS podivně obchodovali s nefungujícími zdravotními knížkami. Každá kontrola státních úřadů našla nepravosti úřednictva. Proti trafikám pro exposlance protestovala nahlas jen Němcová. A tak dál. Katastrofální výkony neschopných ministrů TOP 09. Kolaps sKarty. Kolaps registru automobilů. ODS alespoň zpytuje svědomí a vyměňuje lidi. Kalouskova TOP 09 dělá, že ona nic, ona jen muzikant. Nejhorší podobu mělo panování VV. Předávání obálek, Bártovy mocichtivé projevy. Kultura odposlechů.

Shrnuto: vládní koalice se chovala, jako by tu nebyla veřejnost. Odměnou ji stihne volební katastrofa. Nikdo nedokáže tak dobře ničit českou pravici jako ona sama. Volby běží ve znamení triviální politiky: doposud bylo všechno špatně, to zruším a zavedu všechno dobře. Ve spoušti po padlé koalici zní tato trivialita nadějně. Republiku je třeba zbořit a nahradit ji republikou lepší. To je teze, která umožní novým politikům vyšvihnout se na troskách toho předešlého rychle nahoru, nikoliv však vybudovat lepší republiku. I to je zásluha padlé vládní koalice, ona tu scenerii, v níž se tyto triviálnosti akceptují, připravila.

K reformě penzí, zdravotnictví, daní i státní správy, to jest k cílům předešlé středopravé koalice, se bude muset nakonec vrátit každá koalice a pokračovat. Pokud se tedy bude chtít vyhnout katastrofě.

Václav Klaus má pravdu, bez ideového ukotvení dopadá politika jako konglomerát nesourodých nápadů. Třeba jako Bobošíkové sestava. Ale politika se také nedá dělat bez pragmatických kompromisů, v nichž byl sám Klaus mistrem. Idejí se do voleb vzdal kdekdo, ideje dnes nevoní. Kdo je nemá, říká, že ideje končí. Není to pravda, končí leda lidé v nich. Jsou dvě věčné strany. Příznivci státního přerozdělování a příznivci svobodného trhu. To je hlavní proud, vše ostatní (politika úsvitů i zvednutých hlav) je kolorit.

Pravice se sama porazila, sama se bude muset zachránit. Čeká ji výprask. Když ji necháte zemřít, bude se vám muset znovu narodit. Tak kdo je pravičák, ať volí pravici. Levičák zas levici. Ale kdo je kdo, se těžko dnes pozná. Republika má malér, ale v pekle není.