Podepsali

Publikováno 7.1.2014

Nová vláda je koalice socialistů s velkokapitálem

Kdo si vzpomene na odbornost ministrů Zemanovy vlády, takového Tvrdíka, Grégra či Grosse, ví, že i pro zkušeného prognostika byla příští úspěšnost a odbornost jeho ministrů spíš černou dírou než jasným bodem.

Koaliční dohodu podepsali, ruka je v rukávě a nic není v této chvíli zajímavější, než co udělá pan Hrad. Je to ale zajímavost malá, udělat může jediné: jmenovat premiéra a jeho vládu. Vše jiné může být jen krkolomným přeinterpretováváním Ústavy České republiky, přičemž by se takové interpretace daly na vlně věrohodnosti udržet snad jen s bajonetem v ruce.

Prezident může maximálně chvíli manévrovat, napínat nervy lidí či vynalézat zástupné problémy a argumenty k odkladu ještě o týden, o dva. Tím si ale vymůže nežádoucí efekt — posílí pozici Sobotky. Platí zákon, čím víc obstrukcí mu naloží na hlavu, tím větší sympatie pro Sobotku se zrodí. Už v povolebním zhudlařeném puči se to tak stalo a čím víc bude prezident vznik vlády komplikovat, tím víc na to také doplatí. Může ale použít taktiku „za dveřmi“ a snažit se svým vlivem prosadit u premiéra nějaké opravy vládní sestavy.

Zeman není kamikaze

O to ale prezidentovi nejde, nechce působit v zákulisí, nýbrž naopak právě hlavně na veřejnosti, před zraky lidí. Za hranu únosnosti však nepůjde a nějaké ústavní žalobě o tom, že maří vznik vlády, se nevystaví. Může si dát odstup a rezervu od některých ministrů, na tapetě je Zaorálek, může opět připomínat lustrační problém u StB registrovaného Babiše (z něhož už slevil), může se mu nezdát herec-ministr obrany, a protože je vynalézavý, může odhalit i nějaké další nedostatky některých ministrů. Není ale kamikaze, do politické propasti se nevrhne a své obstrukce sám omezí.

Už nynější hluk, který kolem jmenování vlády vyvolal, jeho sebestřednosti velmi lahodí.

Chce „odbornost“ ministrů. To zní věrohodně a seriózně, ale nikdo, včetně něj, neví, co to ministerská odbornost má být a jak se pozná předem. Kdo si vzpomene na odbornost ministrů Zemanovy vlády, takového Tvrdíka, Grégra, Kavana, Bašty či Grosse, ví, že i pro zkušeného prognostika byla příští úspěšnost a odbornost jím vybraných ministrů spíš černou dírou než jasným bodem.

Suďme až podle skutků

Navržení ministři jsou ihned předmětem kritiky. Týká se jejich slabé či podezřelé nestrannosti, případně dřívější kariéry v KSČ nebo působnosti tam, kde stát nakupoval či platil předražené zakázky. Ekologického ministra napadají, že je ministr neekologický. Ekologického ministra už jsme měli a přišel nás dost draze — šlechtil šumavského brouka jako politický klacek až do vyhubení lesů a vytvářel ideologické zázemí pro chytráky, kteří si z domněle ekologické fotovoltaické elektřiny vybudovali ohromný mlýn na plnění vlastních kapes. Ekologičnost ministra ještě není ničeho zárukou, stejně jako jeho neekologičnost. A ministr exkomunista, to je houska na krámě všech vlád.

Prostě biblické pravidlo „podle skutků poznáte je“ platí i pro právě vzniklou vládu. Zejména když takřka polovina ministrů přichází do vlády bez jakékoliv politické minulosti a bez nějakého politického vzestupu zdola nahoru. Máme vládu, která vypadá, jako by vznikla po nějaké revoluci, kdy jsou možné prudké zvraty — třeba i z vinohradského jeviště na ministra války.

Co se z kritiky ministrů vyklube reálně, je stejně nejasná otázka jako to, co pojde z koaliční smlouvy. Ta je napsaná pečlivě, přesto někdy hodně obecně, čili tak, aby vágní výrazy vyhověly protichůdným představám koaličních partnerů. Není pochyb, že rozpory, v koaliční smlouvě literárně ošetřené, život vytlačí do popředí. Pak nastane druhá fáze politiky. Koaliční smlouvy se vždy cení jako literární dílo — po jejich slavnostním podepsání nastupuje život koalice, v němž jde existence koaliční smlouvy stranou. Vpředu jsou politické zápasy, půtky někdy vážné, častěji malicherné, jejichž smyslem je přetlačování koaličních partnerů. Bádat v koaličních smlouvách nemá velký smysl, je to jen text pro start, pro vyjádření vůle něco si spolu začít. Co to bude, to je vždy dost velké překvapení, ale koaliční smlouvy jsou od toho, aby platily jen relativně.

Jeden aspekt je na Sobotkově vznikající vládě nápadný. Byly obavy, že do české politiky pronikají příliš silně vlivy velkého kapitálu.

V politickém zhroucení v minulém roce ty obavy hrály dost silnou roli. Dnes už nikdo žádné obavy mít nemusí. Hospodářský kapitál politiku přímo obsadil. Na vládu už nemá lobbistický vliv, nýbrž ji přímo spoluvytváří. Vzniklo silné politické spojení velkého kapitálu a sociální demokracie.

Kdo si myslí, že je to spojení nelogické a groteskní, mýlí se. Oba partneři mají společný zájem: silný autoritativní stát. Dojít k němu nakonec nemusí. Prezidentský zájemce o pozici autoritativního pána byl doufejme odstaven na vedlejší kolej, ale ducha takového státu můžeme z koaliční smlouvy vyčíst. Je to v zájmu obou stran.