Nej(horší?) workshop na světě
Poměrně často dostávám pozvánky na různé workshopy, prezentace, ukázky nebo předvedení inovativních postupů a podobně. Je to inspirativní pro mou práci Learning designera a navíc je to dobrá příležitost pro networking. Proto když přišla pozvánka na gamifikační workshop, neváhal jsem, odepsal a v den D se dostavil na místo.
Na recepci mi recepční sdělila, že mi nemůže dát kartu, protože je nás víc, ale mohu jít s někým. Tak jsem si stoupnul k turniketu a čekal na nějakého příchozího. Oslovil jsem první paní, která se objevila, s dotazem, jestli mě vezme s sebou. Zaváhala, ale to už jsem s ní proklouznul dovnitř, neprotestovala, ale upozornila mě, že výtah je taky na kartu. Opět jsem tedy čekal na někoho, kdo kartu má. Skupinka manažerů mi nevěnovala pozornost, a když jsem se s nimi mačkal ve výtahu a někdo se mě zeptal, který patro, došlo mi, že to nevím. Střílím od pasu, že třetí. To se už tázavě na mě dívali všichni a zeptali se mě: “Vy jste ten náš nový CTO?” “Zatím ne” překvapuju je a odtuším, že jdu na workshop. Tak to musíte do druhýho a všichni se smějou. S úlevou vystupuju a ujímá se mě asistentka, která mě vede někam po schodech. Zkouším smalltalk, proč jsou ty schody pogumované? “Aby se nám tady nikdo nezabil,” bez výrazu mi odpovídá. Už se raději na nic neptám a vstupuji do místnosti. Po přivítání zjišťuju, že se všichni znají a jsou z jedné firmy. Všichni na mě podezřívavě hledí…
Po krátkém úvodu, jdeme do první hry, kde je naším úkolem dostat lidi z hořícího domu. Od začátku panikaříme, protože náš požár má okamžitě první oběť, a to jich máme zachránit aspoň pět. Když v plamenech umírá pejsek, u stolu se začíname nenávidět. Mezitím po místnosti pobíhá gamemaster se svíčkami, na což téměř reaguje protipožární systém.
Hasíme, hustý dým a hustá atmosféra. Selhávame, zachraňujeme tři lidi, požár bortí dům. Jedna členka týmu zdrceně odchází se slovy, že jde radši domů. Zůstávám a dostáváme nový hrdinský úkol, který si máme vymyslet sami. Neznámá kolegyně při pohledu na workshopové jídlo velí: odneseme to bezdomovcům na Vltavskou. Neprotestuju, jsem v tom, že to jen jako vymýšlíme a nebudeme to skutečně dělat. Když balíme jídlo, zjišťuju že to asi fakt uděláme. Utíkáme s krabicí, metro Vltavská je snad kilometr daleko, bežíme rychle, venku je 26 stupňů. Bezdomovce jídlo nepřekvapuje, nejsou spokojeni, že je tam maso, ale že prý jejich pejsek to dá. Koukáme na sebe, nikdo neví, co vlastně děláme. Čas běží. Musíme zpátky, kolegyně klopýtá, říká, že takhle neběžela léta, ale že se cítí celkem hrdinsky.
Na recepci zjišťujeme, že nikdo z nás nemá tu prokletou kartu. Přeskakujeme turnikety a nutíme mladého kluka, aby s námi jel nahoru výtahem, ze kterého právě vystoupil. Podívá se na zpocené, vystresované lidi (nás) a beze slova s námi jede nahoru. Jsme zpátky. Gamemaster nás chválí, zatímco zjišťujeme, že druhá skupina seděla celý čas uvnitř. Další členka naší skupiny se zvedá a říká: “Promiňte, já jdu někam osamotě umřít.”
Jsme zdrceni, ale gamemaster nám vlévá naději, že je všechno ok. Probíráme, co jsme zažili, jak to na nás působilo. Přetavujeme postřehy a zkušenosti do každodenní firemní reality a práce s lidmi, kdy zjišťujeme, že to takhle někdy opravdu běžně vypadá, a řešíme, jak s tím pracovat. Napětí opadá, všichni přikyvují, tleskáme a smějeme se. Vyprovází mě workshopový tým až na metro, bezdomovci na mě mávají a já mám pocit, že hra ještě neskončila…
Děkuju týmu z Mise HERo za supr zážitek a čekejte odvetu! Pokud vám chybí leaderské nebo týmové schopnosti a nechybí odvaha a smysl pro dobrodružství, jděte do toho s nimi. Nebudete litovat ;)
