Lidé a #lepšíslužby s Pavlou Hrstkovou z Paya Optik

Anička Šenk
May 24, 2018 · 7 min read

K prvnímu rozhovoru z naší série lidé a #lepšíslužby jsme přemluvili nejmilejší optometristku z Roudnice nad Labem, která si nedávno otevřela s manželem ve svém městě vlastní optiku Paya Optik. Kromě klasických brýlí má v optice i svou vlastní dílnu a zájemcům vyrábí brýle přímo na míru. Její přístup k práci a zákazníkům je pro nás velmi inspirující a doufáme, že inspiruje i Vás!

Vím, že do tvého příběhu a příběhu tvojí optiky drobně zapadá i kniha Konec prokrastinace našeho zakladatele Petra Ludwiga. Prozradíš nám jak?

To bylo jaro roku 2013, studovala jsem v Olomouci a všimla si plakátu na Career days v Praze. Tam jsem poprvé zažila přednášejícího Petra Ludwiga. Od přednášky jsme nečekali vlastně vůbec nic, říkala jsem si, co se mohu o prokrastinaci dozvědět víc, než už vím… no nakonec to byla největší pecka celého dne. Skvělý, snadno zapamatovatelný grafický minimalismus prezentace, pojmy a fakta, co se mnou rezonovala, člověk na to prostě nezapomene.

Knížka Konec prokrastinace ještě nebyla na světě, měla vyjít za pár měsíců. Na léto jsme měli naplánované stopování po Itálii a Korsice, takže jsem si pak čerstvý výtisk vzala s sebou.

Na Korsice jsem měla čas přemýšlet nad vším možným, nebyla jsem rozptylovaná shonem všedních dní. Před sebou jsem měla poslední rok studia a půl roku z toho Erasmus v německém Aalenu. Zákonitě jsem přemýšlela nad tím, jak bude můj budoucí profesní život vypadat. Takže jak přednáška o prokrastinaci, tak knížka mi zkřížily cestu v klíčovém období mého života.

Vzala jsem papír a tužku a napsala si osobní swot analýzu, jak naváděla kniha.

Uvědomila jsem si, že pokud chci něčeho dosáhnout a být v životě spokojená , musím vědět, kam mám namířeno, bez cíle není cesta, bez cíle jen přijímám nekoordinované výzvy přicházející chaoticky zvenčí.

Tok mých myšlenek: Jako letitý brejloun jsem do té doby nenašla plastové brýle, které by mi sedly. Jsem student optometrie, mám cit pro design. Co takhle vyrobit vlastní brýle? Zatím jsem o tom JAK to udělat nevěděla vůbec nic, ale zapnul se mi někde vzadu v hlavě pomyslný radar, který mě později v pravou chvíli upozornil na PŘÍLEŽITOST!

Kdy teda přišla ta pravá chvíle, během které si onu příležistost rozpoznala?

Bylo to během mého Erasmu v Německu. Zažila jsem půlrok, kdy jsem se maximálně realizovala po odborné stránce. Chodila jsem na hodiny do dílen, které zájemcům vyučující dovolil navštěvovat i po ukončení předmětu, takže jsem tam byla já a jeden asijský student. Dodnes si pamatuji, jak jsem slídila po dílně a přemýšlela, co budu dělat a otevřela šuplík plný acetátových destiček. To bylo ono! Zeptala jsem se vyučujícího, jestli je možné vyrobit z toho brýle, řekl, že ano, ale je to hodně práce. To mi bylo úplně jedno, na tohle jsem měla času dost.

Celou střední jsem se připravovala na uměleckou vysokou školu, nejvíc jsem chtěla na obor průmyslový design. Nechtěla jsem dělat umění pro umění, zajímalo mě jeho propojení s funkčností a praktickým využitím. Zároveň jsem měla podanou přihlášku na optometrii do Olomouce, protože jsem netíhla k humanitním předmětům a maturovala z fyziky a biologie. Design nevyšel, rozhodla jsem se pro optometrii. Tenkrát v 18ti jsem jen tak mezi řečí řekla, že stejně jednou budu navrhovat vlastní brýle. Semínko bylo zaseto.

Po státnicích přišla se zaměstnáním v optice i velká deziluze. Pořád víc jsem se těšila na to, co budu dělat doma po práci a svrběly mě prsty, když nebyl den a do optiky nechodili zákazníci… a bylo to.

Co tě motivovalo k tomu začít vyrábět brýle “na míru” a otevřít si vlastní optiku?

V prvé řadě jsem hlavně hasila, co pálilo mě samotnou. Nikdy mi nesedly plastové brýle kvůli anatomii mého nosu a přitom jsem po nich moc toužila. Taky po barvách jsem toužila, žádné černé brýle! Žádná optika mi v tom v té době nepomohla, vždy jsem musela udělat kompromis ve výběru brýlí což mé umělecky laděné estetické dušičce nedělalo moc dobře.

Zjistila jsem, že to, co pálilo mě, pálí spoustu dalších lidí, začali se mi ozývat známí a známí známých, kteří také bezradně chodili po optikách, protože rozměry jejich hlavy nebo kořene nosu neodpovídaly standardům. Nebo prostě jen toužili po svém originálu.

Později, když poptávka po brýlích rostla, jsem chtěla mít výrobu od začátku do konce pod kontrolou. A to nešlo jinak než s veškerými optickými přístroji na jednom místě . No a to už je optika, neměla jsem na výběr.

Čím je tvoje optika unikatní?

Tak hlavně již zmiňovanou výrobou brýlí na míru. S tím je spojený maximální osobní přístup, snaha poznat svého zákazníka — zvláště u zakázkových brýlí ráda vím, pro koho brýle dělám, znám jeho zájmy, práci, názory a snažím se vyhovět veškerým požadavkům na brýle, jejichž výrobu spolu konzultujeme. Poznání zákazníka mi pomáhá pochopit jeho představu o brýlích, které potom odráží jeho osobnost.

A pak samozřejmě příjemné zázemí pro zákazníka, ať už přijde kvůli brýlím, anatomické úpravě nebo servisu, vždy tu najde příjemné prostředí a usměvavý personál . Už během vyšetření se snažím zákazníkovi povědět něco o jeho vadě a jejím vývoji, režimu nošení brýlí, dělat oboru osvětu a vyvrátit některé fámy. Mimo zakázkovou výrobu nabízíme zajímavé kvalitní brýle, které pečlivě vybírám spolu s kolegyní.

Proč myslíš, že tak málo lidí jde za svým snem?

Lidé, kteří mají nějaký sen a neplní si ho, jsou pro mě záhadou. Ta nečinnost bude nejspíš v pohodlnosti, strachu z něčeho nového, neochotě vystoupit z komfortní zóny, obavy z neúspěchu a nakonec taky v prokrastinaci, když už jsme mluvili o knize KOPR… Je to hlavně o OCHOTĚ obětovat svému snu spoustu času, v podstatě veškerý volný čas a veškeré volné finance, být trpělivý a vytrvalý.

Nezačínala jsem jinak než prací po večerech po práci a o víkendech. Obrušovala jsem kousky plastu nejprve v dětském pokoji ještě u rodičů, potom v ložnici v našem malém bytě, zákazníky jsem zvala do obýváku.

Jde o to, čemu člověk rozhodně věnovat svůj čas, jinak se to nikdy nestane. Je to náročné, vyčerpávající, ale stojí to za to. Taky mě napadá, že ne každý má nutně něco jako sen.

Někdo hledá smysl v práci, jiný mimo ni, například ve výchově dětí — to je v pořádku. Kdybych se cítila dobře zaměstnaná někde v oční optice, byla spokojená s platovým ohodnocením a viděla v práci smysl, asi by mě nic nenutilo zkoušet dělat věci jinak.

V čem by služby v tvém oboru mohly být lepší? Co ty děláš jinak?

Služba jako produkt je něco velmi proměnlivého, může se lišit den ode dne, hodinu od hodiny, proto se tak těžko hodnotí. Snažím se přistupovat ke každému zákazníkovi jako k někomu sobě blízkému. Nemáme nijak velké prostory, ale už od začátku jsem věděla, že v centru prodejny bude stůl a budeme nabízet kávu/čaj/vodu pro příjemnější výběr, pro zákazníky, kteří potřebují víc času.

Služby v oboru oční optiky by mohly být lepší v osobitějším přístupu, orientaci na zákazníky. Neprodáváme trička, je potřeba správně komunikovat se zákazníkem.

Jeden z problémů, které jsem v oboru špatně snášela byly neeticky vysoké ceny u nekvalitního zboží, to jsem nemohla s čistým svědomím ráda nabízet.

Další utrpení byly pro mě slevy a akce různých rozměrů, které ovšem nebyly reálné a docházelo k přeceňování zboží. Rychlý prodej, rychlý zisk.

V optice jde o dlouhodobý vztah se zákazníkem, nejlépe s pravidelným servisem brýlí a sledováním vývoje dioptrických vad. Podle mě se vyplatí chovat fér.

Co pro tebe bylo největší překážkou a jak si s ní bojovala? Určitě v tvojí cestě muselo být pár momentů, kdy si to chtěla vzdát.

Hlavně musím říct, že bez plné podpory manžela a celé rodiny, jak morální, tak finanční, by nebylo možné, abych tohle všechno vůbec uskutečnila. Na podzim, to budou 4 roky, co jsem po škole začala pracovat (ještě jsem bydlela u rodičů) a celá první výplata šla na nákup prvních acetátových destiček. A další dostupné vydělané peníze byly téměř okamžitě investovány do mého projektu.

Velký boj byl hlavně z hlediska technologie výroby, neměla jsem potřebné stroje a kontakty na dodavatele, ti se se mnou z počátku nechtěli vůbec bavit. Bylo to jedno velké, dlouhé hledání a vymýšlení vlastního postupu. Byly i momenty, kdy jsem nevěděla jak dál a radila se s lidmi napříč obory. Objevila jsem spoustu slepých uliček — kde jsem si musela jen říct „tak tudy cesta nevede“. Všechny tyhle kiksy jsem brala jako přínos a nenechala jsem se tím odradit, věděla jsem, že to půjde jinak.

Další horou ke zdolání byla legislativa, začala jsem zjišťovat, zda mohu brýle (jako zdravotnický prostředek) vůbec legálně vyrábět a prodávat a jaké jsou podmínky vstupu na trh. Za tímto účelem jsem se přihlásila na magisterské studium oboru, který kombinoval problematiku zdravotnictví, legislativy a ekonomie. Víkendy tedy patřily další 2 roky studiu při práci, výroba se dostala do útlumu, ale pro následný rozjezd to bylo velmi přínosné.

Poradíš, co ti v takových chvílích pomohlo vytrvat?

Obrovské odhodlání. Držela jsem se vize, které jsem věřila, proto jsem přece vstávala a vstávám každý den. Dělám něco, co prostě miluju a dává mi to smysl. A mí zákazníci mě u toho drží. Je to smyčka.

Lepší služby

Lepší služby by GrowJOB institute sdružují komunitu lidí, kteří se zajímají o zákazníky stejně poctivě a s láskou jako o své zaměstnance.

    Anička Šenk

    Written by

    Lepší služby

    Lepší služby by GrowJOB institute sdružují komunitu lidí, kteří se zajímají o zákazníky stejně poctivě a s láskou jako o své zaměstnance.

    Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
    Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
    Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade