(#3) Sociální inovace

Třetí příprava k letní škole se věnuje sociálním inovacím. Tuto přípravu si dovolím uchopit oproti mým předchozím přípravám trošku jinak a netradičně — od obecné charakteristiky sociálních inovací se přesunu hlavně k tomu, jak je tento trend propojen s knihovnami a k tomu, jak se mu věnuje KISK.

Pokud hovoříme o sociálních inovacích, hovoříme o řešení přetrvávajících společenských problémů a o hledání doposud neviděných příležitostí. Výsledkem sociálních inovací je prokazatelná změna k lepšímu v životě lidí, na pracovištích atp. Zásadní přitom je, aby inovace nezůstala jen inovací, ale měla především měřitelný dopad, impakt. V případě, že se začteme do textů Centra inovačních studií (VŠEM), zjistíme, že téma sociálních inovací se v západních zemích řeší alespoň deset let, k nám však teprve pozvolna proniká — přitom je prokázána souvislost sociálních inovací s ekonomickým růstem a můžeme na ně tedy nahlížet jako na nástroj, který napomáhá ke konkurenceschopnosti státu. Jedná se tedy o něco, čemu je nutné věnovat pozornost. Současně se jedná o téma, které je velmi široké a zřejmě není možné určit hranice toho, co vše sociální inovace mohou být. Můžeme ale nastínit, jak takový inovační proces probíhá — respektive jak se generuje nová sociální inovace.

Obrázek: Sociální inovace jako proces

Výše přiložené schéma nám napovídá, že se jedná o nějaký cyklus, který se dělí do čtyř fází — nejprve musíme identifikovat problém a ujasnit si, zda je tento problém skutečný, reálný a není tzv. “jen v našich hlavách”. Poté je důležité spojit se s těmi správnými lidmi, kteří by nám v naší výzvě mohli pomoct či něčím přispět, čerpání sociálního kapitálu. V další fázi je důležitá spolupráce s lidmi, které jsme oslovili a sdílení. V čtvrté, konečné, fázi se začíná reálně tvořit to, co se doposud spíše diskutovalo. Přičemž máme na paměti hesla jako například “nebojme se chyb”. Tento přístup je tedy velmi blízký designovému myšlení a designovému procesu.

Jakou mají souvislost knihovny a sociální inovace? Jak bylo řečeno, je nemožné určit nějakou hranici toho, co je nebo není sociální inovací — respektive, nelze říct, že v nějaké oblasti není možné hledat sociální inovace. Jak připomíná Jaromír Mazák: “Když někdy někde poprvé vyrazily do ulic sousedské hlídky, aby bojovaly s kriminalitou, šlo o sociální inovaci. Když se první kláštery otevřely nevyléčitelně nemocným lidem, jednalo se o sociální inovaci. Sociální inovace se mohou týkat vzdělávání, sociální integrace vyloučených či znevýhodněných skupin, rozvoje komunit, úspory finančních nákladů pro občany a podobně.”

Rovin, kde lze hledat provazby sociálních inovací a knihoven existuje hned několik. Uchylme se ale k takové rovině, kde sociální inovace pomáhá knihovně. Podle článku Public Libraries as Social Innovation Catalysts jsou veřejné knihovny v krizi a hledají svou identitu v dnešní společnosti. Po staletí byl zájem o tištěné knihy, ale s příchodem multimédií a internetu atp. mnohdy můžeme slyšet, že s dnešními možnosti jsou knihovny zastaralé a nepotřebné. Máme tedy nějaký společenský problém. Jedno z řešení tohoto problému — tedy hledání nové tváře knihoven — může spočívat v tom, že z knihoven učiníme komunitní centra, místa pro setkávání atp. V uvedeném článku je řada myšlenek, které se ubírají tímto směrem. Rád bych ale pojednal o tom, jak se v této oblasti angažuje KISK a jak probíhá hledání a podpora nové identity knihoven na našem českém území.

V České republice existuje tzv. výzva č. 124 Podpora inovačního prostředí, kterou vypisuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. KISK této příležitosti využívá k realizaci vlastního projektu, který začne 1. června 2017 — jedná se o Centrum sociálních inovací ve veřejných knihovnických a informačních službách (CIDES). V rámci této přípravy se mi jeví jako velmi vhodné o tomto projektu pojednat a poukázat tím na snahy, které má přímo náš kabinet. KISK reaguje na to, jak jsou knihovny vnímány soudobou společností a také na jeden z dílčích bodů vize českých knihoven do roku 2020: “ Společně tvoříme knihovny jako nabídku služeb a informačních zdrojů a otevřeného prostoru pro vzdělávání, kulturu a osobní rozvoj.”

Na webových stránkách KISKu se dozvíme, že tento projekt: “Podporuje rozvoj sociálně inovativních projektů v knihovnách a institucích poskytujících veřejné informační služby v ČR. Cílem je podpořit zejména veřejné knihovny ve snaze nabídnout sociálně prospěšné služby v rámci obsluhované komunity.” Také se dozvíme, že vzniká inkubátor projektů sociálních inovací a akcelerační program, dále vzniká mezioborová platforma pro podporu sociálních inovací v informačních službách. Projekt počítá se zapojením expertů ze zahraničí i z ČR a klade velký důraz na měření dopadu a udržitelnost. Hlavním cílem tohoto projektu je tedy především podpora všech možností, jak z knihoven vytvořit komunitní centra — a opět se dostáváme k tomu, že docílit toho lze různými způsoby. Nelze říct, kde sociální inovace končí, nelze je ohraničit. Knihovny mohou dělat v rámci CIDES různé aktivity, různorodé a přesto se stále bude jednat o sociální inovace, které podporují komunitní roli knihoven.

Závěrem dodám, že tento text vznikal účelně — chtěl jsem stručně přiblížit trend sociálních inovací a postupně se dostat k tomu, jak se to vše dotýká knihoven — nechtěl jsem přitom zůstat v rovině, kdy si čtenář myslí, že to je něco, co se ho v podstatě netýká — domnívám se, že obecných textů, které budou pojednávat hlavně o zahraničí, bude v rámci této přípravy mnoho. Chtěl jsem především dojít k uvědomění, že sociální inovace se mohou vázat ke všemu kolem nás, že jsou aktivity i v českém prostředí a že i když si to třeba neuvědomujeme, jsou mnohem blíž, než si myslíme — a proto jsem se propracoval až k projektu CIDES, který realizuje KISK.