Dark side of the news
Byť jsou informace v tomto článku podepřeny zdroji, jejich zabarvení, interpretace a vyznění jsou ovlivněny názory autora. Proto tento článek nemůže být hodnocen jako fake news. Pokud považujete titulek či anotaci za clickbait, pak jsem však alespoň v jednom z kritérií pro rozeznání falešných zpráv vinen. Fake news a dezinformace považuji za hrozbu, která je ale velice obtížně uchopitelná. Je horší ten, kdo blud vytváří a balí ho do důvěryhodného obalu, nebo ten, kdo mu věří, šíří a chová se podle něho? Můj názor je ten, že první ví, co dělá. Ten druhý nikoli, nevytváří alternativní realitu, ale žije v ní.
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda, ale až dokáže to co dokáže Lež (- Vysockij v překladu)
Historii fake news v Čechách by jistě šlo stanovit různými způsoby. Ale já bych si vybral kauzu manipulace s informacemi, která se prolíná velkou částí moderních dějin, která byla podrobena vědeckému zkoumání, vzedmula emoce, zabývali se jí výrazné osobnosti. Zkratkovitě, jinak to přeci nejde v roce 2017, jde o událost, kdy dva šťastlivci naleznou ve svém životě vzácné rukopisy, které mají podpořit víru ve starobylost českého písemnictví. Pravost rukopisů se zuřivě hájila, jelikož odpovídala společenské objednávce propukajícího národního obrození, a pochybovači se dostávali se zastánci do ostrých sporů. Dnes je nepravost rukopisů potvrzena, nicméně mohou být obhajovány pro změnu jako významná památka české písemnictví počátku 19. století. Motivy Hanky a Lindy mohly být v zásadě upřímné, ale vyvolaly dnešními slovy „shitstorm”, který trval sto let. Takového vytrollení intelektuálů se Ovčáčkovi doufejme nepodaří. Tehdy-sociolog Masaryk si za svůj přístup vysloužil od Národních listů pochvalu, která si nezadá s komentáři v internetových diskusích: „Jdi k čertu, ohavný zrádče, přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a se svou mravní mizerií, ke komu chceš. Jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš. Zapomeň, že jsi kráčel po české půdě. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila.“ Masaryk později naštval řadu lidí i z dalších důvodů, například za svůj přístup k vraždě v Polné. Zajímavá je rovněž citace Arne Nováka, kterou popsal „nálezce rukopisů” Václava Hanku (mimochodem také knihovník): „Udržuje rozsáhlé styky se spisovateli a učenci slovanskými, hlavně ruskými, jsa důvěrníkem ruské vlády v Praze a ozářen slávou „objevitele” domněle staročeských Rukopisů, zaujímal významné místo společenské až do své smrti. Hanka byl člověk nespolehlivý, ješitný, nakloněný k intrikám, vynikal schopností organisační a zvláštním darem obratné mystifikace, s níž oklamal i znalce; pro slovanskou vzájemnost, zvláště ve směru rusofilském mnoho vykonal.”
Přál bych si vidět průběh sporu o rukopisy v době sociálních médií. Doba Národního obrození byla obdobím manipulace s informacemi na společenskou objednávku, ale bylo to možná zčásti romantické a zčásti realistické.
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. (- Goebbels)
Fake news lze podle mě obecně definovat jako takové, které obsahují záměrnou nepřesnost nebo lež, prezentují se hodnověrně a zároveň neobsahují nadsázku nebo satiru, případně uměleckou licenci. Problematickou věcí jsou dezinformace šířené politiky (pověstný twitter Donalda Trumpa), kde má jistá „politická licence” své místo v rámci interpretace faktů či pouhých názorů, ovšem nikoli k šíření vyložených nonsensů, které ovlivní veřejnou debatu
Motivy jsou politické či národnostní, v případě Čechů to bude možná vztah k Romům, sudetským Němcům, Rusku, Bruselu, migrantům, … Jakékoli téma, které vzbuzuje emoce, nejlépe pocit ohrožení, je možné zneužít, a proto je potřeba u něj dávat pozor. Za nejpodařenější považuji zprávu o tom, že rozpad Československa je neplatný, protože neproběhl podle tehdejší ústavy, a proto Česká a Slovenská republika neexistují a nemohou být tedy ani členem EU či NATO.
Pro to, jak fake news poznat, existuje několik rad, takový seznam vydal třeba International Federation of Library Associations and Institutions. Rady jsou číst celé zpráv, nikoli jen titulek či perex (existuje pro příklad zpráva o tom, že marihuana pochází z vesmíru), případně dávat si pozor na emotivně zabarvené clickbaity. Kontrolovat si kdy a kde to vyšlo. Konkrétně by nás velice měly zajímat například vlastnické struktury webů (které lze často obtížně rozplést). Kdo to napsal. Jaké zdroje byly použity. Kontrolovat si tvrzení, například s pomocí demagog.cz. Tím důležitým měřítkem je i to, zda zprávě důvěřejeme prostě protože podporuje náš světonázor. S tím souvisí i problematika sociálních médií, které nás rády obklopují tím, co vyhledáváme, což je princip, který má původ ve snaze prodat reklamu. To celé pak zastřešuje blud zvaný „Komnata ozvěn”.
Pozoruhodné jsou motivy a osudy některých autorů fake news. Jistě je nelze zobecňovat. Nikolas Pravda tak pro své živobytí vytváří v Německu stránku pravda-tv.com, kterou označuje autor ve článku na Aktuálně.cz za stránku s alternativními informacemi. Vydal článek o příbuznosti Angely Merkelové a Adolfa Hitlera nebo o šíření eboly Červeným křížem. Pozoruhodný je rovněž důchodce Petr Černý se svou internetovou “televizí”. U něho bylo motivem to, jak média informovala o událostech při demonstracích na Šluknovsku. To jsou však jednotlivci. Problematičtější jsou propracované struktury se záhadným financováním, jako je aeronet, jehož příběh, jak jej popsal Respekt, připomíná politický thriller. Kam se hrabe MAFRA a Agrofert.
Jde o mediální válku, digitální válku, zpravodajskou válku?
Pravda vítězí (- prezidentská standarta)
Česká republika přistoupila na tuto skutečnost zřízením Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, které spadá pod ministerstvo vnitra, jehož činnost má být převážně odborně analytická, komunikační. Součástí činností má být i monitoring zpráv. Jeho ředitelka v rozhovoru definuje rizika dezinformací v tom, že občan při dlouhodobé masáži nakonec podlehne dojmu, že stát nefunguje a přitáhnou jej extrémistická řešení a strany.
Bojem proti fake news a dezinformacemi se rovněž zabývají novináři. Za zajímavou aktivitu považuji například již zmíněný demagog.cz, ale také „citační analýzu” zpravodajství, které zpracovaly Lidové noviny. Z ní vychází jako pomyslný most mezi dezinformacemi a informacemi server Parlamentní listy.
Jak mohou pomoci knihovníci? Již zmíněná IFLA vytvořila letáček s doporučeními, jak poznat dezinformace. Český překlad je však v době psaní tohoto příspěvku nedostupný. Role knihovníků leží v pomoci čtenářům, kde hledat fakta. Lidé od dob Marie Terezie umí díky školství číst písmena, někteří dokonce i slova a ti ještě chytřejší i celé věty. Ovšem číst pozadí, dosazovat si do kontextu, to je něco, co dlouhou dobu nebylo ani žádoucí. Knihovníci by měli být velice schopní v této schopnosti a je tedy potřeba uvažovat nad tím, jak tuto schopnost mohou prezentovat a sdílet ve svém městě nebo oblasti. Mohou využít kontakty se školami a dobrý vztah se svými čtenáři. Rychlá rešerše napoví, jak je téma pro zahraniční knihovníky živé, a to často ve spojitosti s vítězstvím Donalda Trumpa. Náš stát ostatně knihovny zřizuje právě pro veřejná knihovnické a informační služby.
My Češi, byť máme aktuálně na Hradě toho, koho máme, jsme si dali jako motto země Pravda vítězí. To je rozhodně výzva. V lepším případě jsou fake news trpce úsměvné, v horším může jít o život.
