E — government — digitální ideál či hrozba?
Jste-li zastáncem e-governmentu, musí vás nutně při jeho zmínění v souvislosti s Českou republikou přepadnout rozpaky, ne-li přímo stud. Jak uvádí Jakub Čížek ve svém článku, „Češi milují nové technologie, mají rychlý internet, libují si v chytrých telefonech a společně se Slováky patří ke světové špičce třeba v oblasti používání bezkontaktních platebních karet“. Naneštěstí se toto zaujetí pokrokem a digitalizací nijak neodráží ve fungování naší státní správy, která se svým zkostnatělým přístupem zůstala zaseknutá někde v roce 1999. Uživatelsky nepříliš přívětivé systémy, které spolu vzájemně nekomunikují, data jsou v nich špatně dohledatelná a jejich funkčnost je velice omezená, nejsou zrovna ukázkou nejmodernější technologie. A vůle na tom něco změnit? Dle Michala Bláhy, vycházejícího z panelové diskuse o government cloudu (zmiňované v komentovaných slidech) je v podstatě nulová. Jednotlivá pracoviště nemají zájem spolu sdílet informace, natož pak databáze, ve kterých jsou uložené a systémy, prostřednictvím kterých lze s nimi pracovat. Zatímco se většina světa snaží co nejvíce vyjít vstříc občanům, usnadnit fyzickým a právnickým osobám komunikaci s úřady, efektivně informovat a zveřejňovat co možná největší počet smysluplných dat, u nás je trend spíše opačný. Není pak divu, že se v celosvětových žebříčcích vyspělosti e-governmentu dlouhodobě propadáme.
Jako dobrý příklad funkčního e-governmentu je často uváděno Estonsko. Malý, ne příliš bohatý stát, který raketovým tempem zavedl e-government do běžného života každého občana. Se svými elektronickými občanskými průkazy,které slouží zároveň i jako jízdní doklady a poskytují řadu dalších možností, jako třeba volit z pohodlí domova, možnosti sledování aktuálních hlasování vlády a dalšími moderními vymoženostmi se stalo vzorem pro další, nejen postkomunistické, země. Co nám tedy brání, být jako Estonsko?
Odpůrci e-governmentu často argumentují bezpečnostními riziky, které nutně s touto problematikou souvisí. Je to jistě stránka věci, které je nutné věnovat zvýšenou pozornost, není však náš strach z proniknutí nežádoucích informací na veřejnost přehnaný? A nepramení ve výsledku nejen z naší vlastní neznalosti, ale i z přirozené nedůvěry, kterou chováme k vysoce postaveným osobám státní správy, pokud nám předkládají například zákony, z jejichž znění je jasně patrná nedostatečná digitální gramotnost samotných tvůrců? Jak můžeme usilovat o prosazení elektronických systémů a věřit v jejich užitečnost a bezpečnost, když (právem) nedůvěřujeme ani lidem, kteří jsou za jejich vznik a provoz zodpovědní?
Obávám se, že problém e-governmentu má mnohem hlubší kořeny, než jen v nedostatečných prostředcích, zkušenostech či ochotě spolupracovat. Problém, který tkví v důvěře v sebe sama, v ostatní, a zejména pak v ty, kteří stojí na zodpovědných místech v čele naší malé zemičky. Problém, který se nevyřeší ze dne na den a který, pokud nedojde k nějakému významnému zvratu, nás bude ještě velmi dlouhou dobu provázet.
