Inovativní vzdělávání a fenomén ScioŠkol

Pojem inovativní vzdělávání je sám o sobě poměrně komplikovaný, protože do jisté míry koliduje s pojmy jako alternativní nebo moderní vzdělávání
Na první pohled se může zdát, že se jedná pouze o slovíčkaření, ale není tomu tak — mezi těmito přístupy se objevuje několik filozofických rozdílů a odlišností. Pro účely tohoto krátkého článku však pracujme se zmíněnými pojmy zjednodušeně, jako by to byla synonyma. V oblasti vzdělávání (bohužel) často platí, že co je inovativní, to je také alternativní. Předem přiznávám, že je tento článek možná trošku zaujatý a subjektivní. :)

Ilustrační obrázek: Vzdělávání — inovativní, alternativní a moderní přístupy.

Tradiční vzdělávání

Abychom se mohli bavit o inovativním vzdělávání, potřebujeme pochopit také to, co znamená tradiční vzdělávání. Tradiční vzdělávání známe všichni důvěrně— tento přístup se často nazývá také jako herbartovský. Johann Friedrich Herbart byl filozof, psycholog a pedagog přelomu 18. a 19. století. Právě s přístupy, které Herbart praktikoval, se setkáváme dodnes — byly založeny na drilu, mechanickém pamětním učení a nerespektovaly všechny stránky osobnosti žáka.

Co to znamená v praxi? Takto koncipovaná výuka sice dosahuje měřitelných výsledků, avšak nepodporuje samostatné myšlení, utvrzuje slepou poslušnost, vztah učitele a žáka je jednostranně podřízený. Ten, kdo ví, učí ty, kdo neví — žák je konzument. Dále se všichni učí všechno, ve stejný moment — navzdory skutečnosti, že každý je jiný, má jiné předpoklady, zájmy. Žákův výkon je typicky hodnocen známkou. Když se tento přístup formoval, čerpal a kopíroval zvyky z armády nebo například kostela. Už víte, proč si žáci stoupají, když do výuky přijde učitel? Protože přišel někdo s vyšší šařží.

Ilustrační obrázek: Třída tak, jak ji známe.

Tradiční školy bývají mnohdy označovány jako ,,normální” — je ale na místě připomenout, že ,,tradiční” neznamená ,,normální” a už vůbec ,,normální” neznamená ,,správný”.


Inovativní vzdělávání

Pokud hovoříme o inovativním vzdělávání, ujasněme si nejprve samotný pojem inovace. Inovace znamená uvádění a praktikování nových myšlenek —jedná se tedy o obnovu, renesanci. Tyto nové myšlenky typicky přichází v momentě, kdy se dosavadní řešení stávají nevyhovujícími a vyžadují změny. Inovátoři jsou pak lidé, kteří nutnost změn vypozorují, vycítí.

Video: Vystoupení na téma zastaralého školství.

Výše popsanému tradičnímu vzdělávání bývá často vyčítáno, že je zkostnatělé a nereaguje dostatečně pružně na dobu, ve které žijeme. Doba předbíhá vzdělávání. Přitom by to mělo být naopak — pokud škola připravuje žáky na život, měla by škola předbíhat dobu— aby až žáci dospěji a přestanou býti žáky, byli na svou dobu připraveni. O tom píše ve svém článku například
i B. Brdička
. V době, kdy mluvíme o průmyslu 4.0, o virtualizaci a umělé inteligenci je velmi neefektivní učit žáky ve škole něco memorovat — protože budoucnost bude potřebovat zcela jiné vzdělání. Škola tak, jak ji známe, učí žáky soutěžit se stroji —ale kdo si zapamatuje více než Wikipedie? Kdo spočítá příklad rychleji a přesněji než počítač?

Prognostici trhu práce opakovaně sdělují, že většina povolání, která budou vykonávat naše děti za třicet let, dnes ještě neexistuje. Nikdo přesně neví, jaká to budou. Studie vědců z univerzity v Oxfordu docházejí k závěru, že v průběhu následujících dvou dekád bude 45% z dnešních pracovních míst vysoce ohroženo komputerizací. (O. Šteffl).

V českém prostředí je zřejmě nejvýznamnějším inovátorem a vizionářem
v oblasti vzdělávání O. Šteffl, majitel a zakladatel společnosti SCIO, který se snaží propagovat právě to, aby vzdělávání odpovídalo požadavkům současnosti, nejlépe i budoucnosti — vždy přitom apeluje na dynamiku, kterou se svět vyvíjí a také na to, že tato dynamika je stále výraznější.

Elektřině (1873) trvalo 46 let, než pronikla do čtvrtiny domácností v USA, televizi (1926) to trvalo 26 let, mobilní telefon (1983) to zvládl za 13 let, internet (1991) za 7 let. Jak rychle pronikl do domácností Google, digitální fotoaparáty, tablety? Nevíme přesně, ale bylo to zase rychlejší. (O. Šteffl)

Proto je důležité naučit žáky učit se.

Video: Vystoupení O. Šteffla na TedxPrague.

ScioŠkoly — změna je trvalý stav

Kromě toho, že O. Šteffl hlasitě mluví o nedostatcích (českého) školství a veřejně poukazuje na jeho problémy, snaží se být také hybatelem věcí. Proto založil ScioŠkoly, které reprezentují inovativní vzdělávání v České republice. Tento projekt byl spuštěn v roce 2015, kdy vznikla první škola v Praze.
V současnosti existují tyto školy celkem čtyři (2x Praha, Brno a Olomouc) a plánuje se otevření mnoha dalších — prozatím se jedná o základní školy, ale dočkáme se i škol středních a pravděpodobně také vysokých. V čem jsou tyto školy jiné? V čem jsou inovativní?

Děti jsou lačné po učení. Mají přirozenou, vrozenou a evolucí rozvinutou chuť a potřebu učit se a rozvíjet.
Ilustrační obrázek: Logo ScioŠkol.

Kdybychom chtěli vytvořit prostředí, které je nejméně vhodné pro rozvoj dětského mozku, vytvoříme tradiční školu, kde jsou třídy, rozvrh předměty, zasedací pořádek a udělujeme známky. Mozek totiž nemyslí lineárně, ale myslí v asociacích — je velmi těžké říct si.. ,,Teď mám přídorodopis a vše ostatní vytěsním, na nic dalšího se nesoustředím.” A kromě toho, že je to těžké, je to také neefektivní. Klasické předměty (jak je známe) žáky učí od sebe vše izolovat — mnohdy pak neumí aplikovat to, co se učili, protože nevidí kontext a souvislosti.

Výše popsané skutečnosti jsou v rozporu s filozofií ScioŠkol — fungování těchto škol je náročnější na pochopení, přesto si pojďme zjednodušeně představit několik principů, které jsou zde uplatňovány a vyznávány:

  • Studijní autonomie: Žák ve velké míře přebírá zodpovědnost za své učení, definuje si své vzdělávací cíle atp. Žákům je umožněno věnovat se tématům, která je zajímají — do tohoto se procesu se vstupuje jen tehdy, kdy je to z nějakého důvodu potřebné.
  • Nejsou zde známky: Známky jsou nahrazeny zpětnou vazbou a slovním hodnocením — žáci nejsou za chyby trestáni, ale s chybou se pracuje jako s něčím přirozeným. Známky jsou totiž něčím, čeho žáci bojí a mají strach se projevit — aby neudělali chybu.
  • Nejsou zde předměty: Jak bylo řečeno, předměty jsou něčím, co učí žáky izolovat a škatulkovat. Proto ve ScioŠkolách klasické předměty nejsou — výuka zde probíhá na tematických celcích, které lze stručně charakterizovat jako projekty. To dobře vystihuje fráze ,,Learning by doing”.
  • Individuální přístup: Každý je jiný, má jiné zkušenosti, znalosti a každý se také rozvíjí různým tempem. Vyžadovat po žácích, aby všichni postupovali stejným tempem je velmi kontraproduktivní. Proto je zde dáno každému tolik času, kolik potřebuje.
  • Nepodporuje se soutěživost: Nikdo neví všechno, ale všichni víme něco. Tradiční škola je stále místem, kde se za spolupráci trestá a žáci jsou vedeni spíše k tomu, aby mezi sebou soutěžili. Přitom schopnost spolupracovat dnes vyžaduje trh práce více než kdy dřív. Kooperativní a projektové učení je zde na denním pořádku.

Inspirace ScioŠkol a slovo závěrem

Možná se zdá, že přístup, který tyto školy praktikují, je velmi nový a revoluční. To ale není pravda — inovativní školy tohoto typu fungují ve světě už od začátku 20. století. Nejznámější a první z nich je pravděpodobně britská SummerHill, která funguje od roku 1921. Tato škola je velmi svobodná — děti zde mohou rozhodovat i o tom, zda do školy půjdou, nebo nepůjdou. Tyto principy jsou však složitým pedagogicko-psychologickým konstruktem, který může být snadně (a ještě snadněji čtenářem, který byl vychován v herbartovském systému) nepochopen— proto se do jejich rozepisování v tomto krátkém článku raději nebudu pouštět — některé principy však rozebírá Tomáš Hajzler v níže přiloženém videu. Další škola s podobnou filozofií je například Waldorfská.

Vzhledem k tomu, že jsou ScioŠkoly stále ještě mladým projektem ve vývoji, můžeme očekávat, že se jejich filozofie a přístup bude postupem času mírně měnit a optimalizovat —to si uvědomuje i O. Šteffl—nějak se ale začít musí.