Jak moc digitální bychom měli být?

E-government (neboli provozování veřejné správy s využitím moderních elektronických nástrojů, jak uvádí Ministerstvo vnitra ČR) je v českém prostředí oblastí velice diskutovanou. Zavádění elektronických systémů, digitalizace dokumentů a online přístup z domu zní na jednu stranu jako velmi užitečný proces, který je schopen zaměstnancům a klientům ušetří velké množství času a práce. Na druhé straně s sebou tento přístup nese mnoho problémů a hrozeb. Je možno systém skutečně zabezpečit tak, aby osobní data nebyla zneužita? A co vše je potřeba nastavit, aby fungoval tak, jak se od něj požaduje?

Podívejme se, jak je na tom v oblasti e-governmentu Česko. V článku Jiřího Průši, který hodnotí výsledky pravidelné zprávy OSN, je možno vidět, že ač jsme se oproti minulému výzkumu posunuli dopředu o tři místa, jsme na tom stále hůře, než jsme byli v roce 2012. Z vypočítaného indexu lze vyčíst, že se v posledních letech udržujeme na velmi podobných hodnotách a nevěnujeme se potřebným projektům a přijímání nové legislativy natolik, jak by bylo potřeba. Pokud se chceme z 50. místa posunout výše, je třeba dle Průši na zlepšení kvality elektronických služeb začít pracovat mnohem intenzivněji, než tomu bylo doposud.

Také z článku Michala Bláhy, kde je porovnávána situace v našem prostředí se zahraničím, je patrné, že ač na tom nejsme úplně nejhůře, tak nelze říci, že by se vývoj v této oblasti posunoval dopředu příliš výrazným způsobem. Dle Bláhy jsou základem e-governmentu otevřená data, což je oblast, do níž na rozdíl od jiných zemí neinvestujeme příliš mnoho financí a nevyvíjíme dostatečnou aktivitu pro její rozvoj.

Pro správnou práci s open daty je třeba revoluční změna v nahlížení na tuto oblast. Dosavadní způsob provozování veřejné správy je dle Bláhy velice roztříštěný a nesrozumitelný, elektronické systémy jsou decentralizované a nejednotné, a navzdory dlouholetým připomínkám stále trvá, že po úřadech putují mnohem více občané než jejich data.

Nadějí na zlepšení tohoto stavu by dle Bláhy mohla být strategie Digitální Česko, jehož cílem je zlepšení efektivity státní správy, snadnější přístup k informacím a úspora veřejných prostředků.

Vybudování funkčního systému nelze docílit ze dne na den. Pokud je však tomuto procesu věnováno dostatečně velké úsilí, může se pro společnost stát velmi prospěšným. Jak píše ve svém článku Jakub Čížek, výborným ukázkovým příkladem je Estonsko, které si od 90. let prošlo doslova revoluční proměnou infrastruktury a nemalé množství úkonů veřejné správy úspěšně převedlo do elektronické podoby.

A co vše je v Estonsku vlastně možné? Pomocí programu e-Resident lze online komunikovat s úřady a zakládat firmy. Místní občanský průkaz s čipem zde umožňuje přístup do elektronického bankovnictví, funguje jako karta pro předplácení MHD a lze pomocí ní ověřit svoji identitu při digitálním podpisu. Estonsko se také ve velkém pustilo do digitalizace zdravotnictví, budují se elektronické karty pacientů a jsou vydávány elektronické předpisy na léky. Velkým unikátem jsou zde internetové volby, které tento způsob nabízejí i při volbách do důležitějších institucí.

Srovnáme-li pak s takto propracovaným estonským systémem e-government v Česku, nelze si nevšimnout opravdu velké propasti mezi současným nastavením a vizí ideálního fungování moderní veřejné správy. Za jedinou výraznější iniciativu u nás lze dle Čížka považovat systém Czech POINT, který však stejně není počinem příliš efektivním. K digitalizaci zde dochází pouze na nižší úrovni a systém lze tak považovat pouze za databázi několika státních registrů, ze kterých je možno získat elektronickou cestou výpis.

Podívejme se nyní na e-government z druhé strany a zamysleme se nad tím, kam až má stát právo zasahovat. Jak se vyrovnat se situací, kdy se rozhodne určovat, s jakými druhy smíme pracovat a k jakým nám naopak bude zamezen přístup? Problematika je velmi srozumitelně vysvětlena v příspěvku Ondřeje Filipa, který zde upozorňuje na nepřesnosti v Zákonu o hazardních hrách.

Zákaz provozování hazardních her zní na první pohled zcela v pořádku. Dojde k omezení gamblerství a internet se stane bezpečnější. Je tomu však skutečně tak? Dle Ondřeje Filipa nikoliv. V první řadě se jedná o zákaz her pouze v zahraničním prostředí, který by znamenal pouze podporu her českých. Provedení cenzury by bylo také velmi nákladné, ačkoliv by nikdy nedošlo k úplnému zabezpečení. K požadovanému webu se lze připojit i jiným způsobem, např. pomocí VPN či různých proxy serverů. Největším nedostatkem je nepřesné definování základních pojmů a chybějící popis způsobu, jakým by mělo být cenzury dosaženo.

Další zásadní problém znění tohoto zákona zmínil ve svém videu také Jiří Peterka. Pokud dojde ze strany státu k cenzuře vybraných webových stránek, zajde tím za hranice, které jím doposud nebyly překročeny. A je jen otázkou času, kdo další se bude snažit omezení přístupu k informacím ověřit.

Stejně jako každý inovativní přístup, má i e-government svoje hrozby. A i když je velmi těžké najít hranici mezi tím, co ještě může být veřejně přístupné a co již nikoliv, mělo by být hlavním cílem státu snažit se postupovat tak, aby byl systém veřejné správy nejen přístupný a snadno aplikovatelný v praxi, ale také aby jeho zabezpečení co nejvíce zamezovalo jeho zneužití.