Knihovna sociální

V reakci zejména na dva články z přípravy. Několik krátkých a dost obecných poznámek o tom, jak může veřejná knihovna uchopit tématiku sociálních inovací a kde bych čekal, že to může skřípat, kde si sám kladu otázky a kde si nejsem jistý, zdali chápu koncept.

Pojďme se posunout od skladu tištěných, ale i digitálních materiálů někam dále. To je takový evergreen knihovního prostředí už delší dobu. Budujme komunitní centra (co to vlastně znamená mě zajímalo v textu k otevřeným knihovnám), poskytujme dobré služby, buďme orientovaní na uživatele. Jsou to rozhodně důležité vize, vlastně se mi líbí zpochybňování vlastní společenské role zevnitř tradičních institucí, ale občas mi chybí jasnější obrys a nějaká dynamika. V úvodu článku Public Libraries as Social Innovation Catalysts se znovu potkáváme s nutností redefinovat vlastní identitu knihovny a zařadit ji do prostředí současného (2013) fungování člověka a města. Platformou a nosičem takové změny fungování mají být sociální inovace.

Nejsem si jistý, co sociální inovace pro knihovnu znamenají. Zatímco Moor a Assem mluví o vytváření nějakých social impact hubů, Agentura pro sociální začleňování se ve svém textu věnuje práci s konkrétní komunitou, podpoře různě znevýhodněných skupin. Bijí se mi dva principy, buď je knihovna místem/nástrojem pro setkávání lidí, kteří se social impactu věnují, nebo sama participuje na konkrétních projektech. Podporuje, nebo realizuje.

Ten první přístup, support, mi asi dává větší smysl. Pokud by knihovna měla iniciovat a tvořit sociální změny, potřebuje k tomu netriviální množství znalostí, lidí, peněz. On někdo musí dělat projekt manažera, někdo musí mít expertní znalosti z oboru, kterého se daný projekt týká, a podobně. A jak bude takové inovace vybírat — bude čekat než někdo přijde s problémem k řešení, nebo bude aktivně vyhledávat příležitosti a věnovat se vybrané oblasti? Jakou metodiku zvolí, bude to participativní design thinking a HCD? Rozumí knihovníci podobným pracovním postupům? Jsou schopni navržené řešení dlouhodobě udržet (tentokrát mrk mrk na APLS)?Takové bariéry se dají překonat, ale potom vzniká v knihovně detašované pracoviště lidí, zaměstnanců kteří se věnují sociálním inovacím na plný úvazek, vnořený hub s vlastním rozpočtem. Protože aktivně podobné projekty nejde dělat v pauzách mezi řazením knih a referenčními dotazy.

Pokud jde o cestu podpory odborníků zvenku, knihovna tady bude muset slevit ze své všeobecnosti. Udělat otevřený a komunitní prostor s knihovní podporou je jedna věc a zaměřit ho na sociální inovace druhá. Pokud poskytnu místo, materiály a znalosti příchozímu týmu lidí, co si zakládá startup na prodej veselých ponožek, tak je to super a taková komunita tvoří nějakou hodnotu. Nejde ale o sociální inovace, jde o prodej zboží v e-shopu. Chybí tam kvalitativní změna života skupiny, komunity, pracoviště. Jak teda omezit podporu ze strany knihovny tak, aby lákala problem-solvers právě s vidinou konání dobra? Má být někdo kurátor a rozhodovat, co se podpoří (a možná proč ne, že)? A znamená to uzavřít se podpoře “nesociálních” projektů, protože jsme omezeni časem a vším ostatním?

Článek z Nizozemí mluví o sociální inovaci jako o “prostoru, produktu a službě”, zdá se mi však, že si knihovna musí vybrat, jestli půjde o prostor, kde se sejdou příležitosti a řešení zvenčí, nebo o produkt a službu, kterou bude knihovna s vlastními zdroji tvořit.