Knihovny budoucnosti — hledání nové identity

S rozvojem digitálních technologií dopadla na knihovny určitá krize, související s jejich budoucí funkcí ve společnosti. Jak uvádí Aldo de Moor a Rutger van den Assem ve svém článku, knihovny si nutně musí najít další oblasti, ve kterých se mohou angažovat a zbořit tak mýtus o tom, že mohou fungovat pouze jako „skladiště knih“.

Zpráva Komunitní činnost veřejných knihoven v procesech integrace sociálně znevýhodněných osob podává poměrně přehledný a stručný report o stavu aktivit v oblasti sociálních inovací, které v současnosti knihovny nabízejí. Jedná se o výzkum ve více jak 372 knihovnách, které se ve svých programech zaměřují na různě znevýhodněné sociální skupiny, od osob handicapovaných, přes lidi bez domova, až po menšiny. Při čtení zprávy člověka zaplavují střídavě pocity naděje a inspirace, ale zároveň i rozhořčení a smutku nad stavem současné společnosti. Na jedné straně vidíme, že vnímání potřeby takovýchto programů s různými cílovými skupinami je vysoké, na druhé straně je však spíše výjimkou, pokud knihovna akce pořádá, pořádá je pravidelně, nebo dokonce i pro více různých cílových skupin. Důvodů, proč tomu tak není je více. V prvé řadě je ze zprávy cítit úzkost z nedostatku prostředků pro financování programů. Tento nedostatek pak plyne především z nízké podpory ze strany zřizovatelů knihoven, která je v některých případech podmíněna politickými zájmy. Tyto zájmy jsou pak navázány na veřejné mínění a tady asi narážíme na největší problém. Ze zprávy totiž jasně vyplývá jedna věc, a to že mentální nastavení české společnosti není tak úplně nastaveno na nějaké výrazné aktivity, zejména pokud se týkají “jiných” spoluobčanů. Toto nastavení se pak netýká pouze veřejného mínění, ale setkáváme se i s určitou neochotou mezi zaměstnanci knihoven. Obecně to vidím jako největší překážku v nějakém dalším výrazném rozvoji.

Dobrou zprávou může být, že na “neproblematických” skupinách si již knihovny mohly ověřit, že jsou schopny poskytovat zajímavé a žádané programy pro různé cílové skupiny (především tedy děti, seniory a krátkodobě nezaměstnané). Tento typ směřování se tedy zdá jako v budoucnosti možná cesta pro rozvoj knihoven jako komunitních center, které zajišťují nejen přístup k informacím, ať už tištěným, či elektronickým, ale i vzdělání pro své návštěvníky, zábavu a bezpečný prostor pro setkávání a volnočasové aktivity.

Začlenit do programů i další znevýhodněné skupiny, udržet tyto programu dlouhodobě a především přesvědčit odpovědné osoby a orgány a nutnosti jejich působení, bude pravděpodobně vyžadovat ještě značné úsilí, důslednost a vytrvalost. Pokud chceme dosáhnout dobrých výsledků, budou si v prvé řadě knihovny samy muset ujasnit, do jakých programů a za jakých podmínek jsou ochotny se pouštět, a co jim případně brání v některých realizacích a zda a jak je možné tyto problémy ujasnit. Cesta to bude dlouhá a trnitá.