Self-service libraries
PARADOX OTEVŘENOSTI
Jako otevřená knihovna je rozhodně lepší než ta zavřená. (Jan Bajtek)
Na začátek textu bych chtěla říct, že je mi bližší téma otevřené knihovny ve smyslu “volného přístupu” uživatelů do fyzických prostorů knihovny, takže jsem se rozhodla svůj text zaměřit na něj.
Můj výběr nezávisí pouze na suché preferenci služeb před otevřenými systémy, ale díky praxi (předemět Praxe a stáže, nemyslím ty dva týdny na patrech při referenčkách) v Ústřední knihovně Filozofické fakulty se (snad) dokážu podívat na specifickou knihovní službu i z druhé strany, tedy z pohledu knihovníka jako poskytovatele služby.
I když Radek v zadání přípravy píše, že otevřené knihovny jsou pojmem, pro můj Google asi ne. Při zadání “otevřené knihovny” jsem dostala odkazy, zda je která knihovna otevřena v neděli nebo přes svátky nebo kde si koupit vhodnou knihovnu do bytu (rozuměj v IKEA) a první relevantní odkaz jsem našla až na konci strany a jednalo se o Radkovo zadání úkolu(!). Ani při vyhledáváí anglicky nebyla situace o mnoho lepší.
Při čtení zdrojů mě napadlo více otázek, než asi dokáži domyslet a dohledat odpovědí, takže nejspíše půjde o jejich výčet, který snad podnítí k zamyšlení se nad nimi i ostatní.
Nechci, abych zněla skepticky, spíše se snažím o praktický pohled, protože (v českém prostředí) je ta myšlenka velice lákavá, ale zatím její proveditelnost nevidím nijak snadnou. Bylo by skvělé, kdybych se pletla.
Hlavní oblasti, kde vidím překážky jsou mentalita, administrativa, financování a otázky fungování, přičemž otázky k fungování jsou otázky, které se dotýkají běžného provozu knihovny, jak teď funguje, akorát jsem na ně v článcích nenašla odpovědi.
Problém s papírováním a sháněním financí snad není nutné rozebírat. To bude zajímavější se vrhnout rovnou na překážku, kterou jsem pro sebe pojmenovala mentalita.
Mentalita je způsob myšlení, duševní a duchovní uzpůsobení jednotlivce nebo skupiny závislé na individuálních dispozicích, věku, výchově, tradici, společenských podmínkách nebo pracovním zařazení.
Pokud bychom se bavili o té knihovnické, o staromódních knihovnících, kteří se bojí (/nechtějí) změny a možná ztráty práce, mám pocit, že je potřeba, aby přišla generace nová. Taková, která se nebude mít strach z nového a nepoznaného. Což jde zajistit třeba zahraničními výměnnými pracovními pobyty. Knihovníci si tak s sebou přisesou příklady dobré praxe, které jim pomohou při zavádění nových cílů ve svých knihovnách.
A kdo by nebyl rád za kolegy odhodlané přibllížit své pracoviště tomu, kde dobrou praxi viděli? Rozhodné, nabiflované a snad mající i ideál fungování (knihovny), přesně o takových lidech mluvím.
Ale co nedokáže změnit ani zapálení knihovníků jsou administrativní zábrany a fakt, že otevřít dveře by v této chvíli přineslo pouze více “věrnostních kartiček.”
Jelikož u nás nemáme fungující propojený systém, kdy by stačila pouze jedna karta ke všem interakcím (pojišťovna, veřejná doprava, knihovna, placení…), bylo by potřeba, aby uživatelé knihovny/knihoven vlastnili kartičku, která není papírová a která na sobě nemá jen čárový kód a jméno vlastníka, ale která by jim dveře do knihovny opravdu otevřela.
Což mě přivádí k vysvětlení názvu mého textu, který poukazuje na paradox otevřenosti. A ano, právě tyto kartičky a zabezpečené vstupy způsobí to, že se do knihovny nedostanou lidé, kteří nejsou uživatelé oné jedné knihovny. A knihovna se stane neveřejným místem, kam je i pouhý vstup vyhrazen jen privilegovaným.
A výměnný student s zatím neaktivovaným ISICem, který by si do knihovny přišel třeba jen ohřát jídlo a sednout si s ním na dvoreček, už nepříjde, protože jeho první zkušenost s knihovnou nebyla kladná.
Což by mohlo být pravdou chvíli, kdy je celá knihovna “otevřena”. Domnívám se, že ideál by mohl být někde ve středu. Někde mezi “otevřena pro všechny” a “otevřena jen pro vybrané”, například tak, že by sdílený prostor byl stále veřejný a pouze fond a výpůjční místo by byly v místech, kam mají vstup pouze registrovaná uživatelé. Aby knihovna nepřišla o svůj komunitní účel.
Skoro na konec už tu mám akorát ty otázky k fungování. A jsou ve formě pouhých otázek — na některé lze odpovědi nalézt, některé přijdou až s časem.
Pokud budou knihovny úplně bez knihovníků, kdo bude kontrolovat, co se půjčuje?
– půjčují si lidi knihy, které jsou ve volném výběru?
– prezenčně ?
– je fond aktuální?
Jak bude probíhat akvizice?
Bude v knihovně nějaký technik?
Who is the library staff?
– předmětoví knihovnicí?
– jak se budou vracet knihy?
– prezenční?
– absenční?
– kdo bude knihy řadit?
– kdo bude kontrolovat, zda jsou knihy zpátky zařazeny?
– jak se dostanou do skladu?
– bude nějaký sklad?
– potřebuje ještě někdo knihy?
– bude v českém prostředí také tak malý výskyt vandalismu?
– pokud chce někdo něco vracet, budou se lidi muset naučit číst cedule.
Ale pokud bych měla něco říct i k otevřeným systémům, abych řekla pravdu, upřímně nevím, jakou mají souvislost s otevřenými knihovnami.
Nevím, zda se je spojitost čistě v klíčových slovech “open”/“library”/“system”, takže je to prostě “knihovnické téma” nebo se zde ukrývá jiná linka, kterou jsem zatím nedokázala nalézt.
Další věc, možná stereotypní, která mě napadá, je, že knihovny volí otevřený systém hlavně pro úsporu. Ale pokud knihovna má finance, aby mohla investovat do všeho potřebého zabezpečení, proč by musela sáhnout po open source systému?
