Sociální inovace — v ČR spíše revoluce?!
Sociální inovace jsou pro mě stále trochu nepředstavitelným pojmem. Nejspíše chápu, co sociální inovátoři dělají a jaká je jejich náplň práce, ale stále mám problém v některých projektech poznat to sociálno. V čem se liší jiné metody a podle čeho můžeme už říci, že se jedná o sociální inovaci? Existuje nějaké konkrétní měřítko, jak bychom mohli změřit, že mluvíme o sociální inovaci, nebo že se jedná pouze o nějakou formu spolupráce na projektech/událostech, které mají jasně stanovené cíle a to zkvalitnit určité skupině/komunitě život? Další problém vidím v nedostatečné podpoře sociálních inovací v České republice. Když jsem se snažil najít nějaké základní informace o tom, co je to sociální inovace, setkal jsem se s články popisující buďto nedostatečnou podporu, nebo nevyužití impaktu jednotlivých projektů, zaměřující se na sociální inovace viz Inovace VŠEM. Popřípadě se v české společnosti můžeme setkat s tvrzením, že sociální inovace dělají neomarxistický a sluníčkářský lidé, pracující pro neziskovou organizaci.
Co znamená nevyužití impaktu sociální inovace? V České republice máme dostatek kapacit na to dělat sociálná inovace, ale děláme je správně (mají takový impakt, abychom je mohli měřit)? Pracujeme se správnou cílovou skupinou? Na co narážím je to, zdali neprovádíme sociální inovace na komunitě lidí, kteří nemají o inovaci zájem, potažmo nechápou jáké benefity jim tato inovace může v budoucnu přinést. Necílíme například na skupinu lidí, kteří se spíše soustředí na to, jak vyžít ze své výplaty do té následující, nebo jak si zajistit jídlo a střechu nad hlavou pro celou rodinu, protože jeden z rodičů je na pracovním úřadě? Lidé mohou, peníze sloužící na podporu sociálních inovací, vnímat jako plýtvání veřejnými prostředky na nesmyslné projekty, jelikož nevidí dostatečné zplešení jejich života (nezaměřujeme se na věc, která je trápí) a tím pádem také nemohou vidět smysl ve vynaložených státních financích na podporu sociálních inovací.
V čem vidím velký potenciál sociálních inovací je zapojení několika vrstev spolupracovníků. Pracujeme nejen se zaměstnanci dané instituce, ptáme se uživatelů a odborníků z různých odvětví atd. Měli bychom tento potenciál přetransformovat v naší výhodu, kterou máme oproti státu. Pokud vláda chce uskutečnit nějakou změnu, je nutné aby se tato změna prodiskutovala, odhlasovala a aby ji podepsal prezident. Sociální inovátoři jsou v tomto velmi agilní a mohou se dobře a rychle přizpůsobit situaci a využít toho ve svůj prospěch.
Co na to knihovny? Knihovny si stále jedou své statistiky o výpůjčkách a pokud se například zmíní o zapojení do Hate Free, je z toho poprask. Knihovníci argumentují tím, že to co dělá Hate Free poskytují přeci také. Ne, neposkytují. Knihovny jsou skladiště knížek a jedinou sociální skupinu, kterou podporují jsou důchodci. Knihovna jako informační centrum a inkubátor sociálních inovací zatím nefunguje, ale menší náznaky už jsou. Knihovna má prostory, má zdroje, informace a dostatek zaměstnanců, kteří by je jistě podpořily. Co by měl být další krok? Upustit od půjčování knížek jako hlavní službě, ale poskytovat zdroje, informace a prostory. Využít své vědomosti a zkušenosti o práci s informacemi a předat je společnosti.
