Ve volném čase do knihovny? Má to smysl.
Řada regálů s knihami a knihovník u pultíku načítající čárové kódy na jejich přebalu. Tak nějak podobně může během standardní otevírací doby působit na první pohled také Městská knihovna Hlinsko, kde jsem se rozhodla realizovat svůj tvůrčí kroužek Rozepiš se!. Tato instituce však není jenom půjčovnou. A kromě toho, že realizuje jednorázové akce pro dospělé i dětské návštěvníky z široké veřejnosti a pořádá vzdělávací akce pro žáky základních škol, bez problémů se otevřela také uskutečnění mého vlastního projektu zaměřeného na podporu tvůrčího myšlení u dětí staršího školního věku.
Všechno to začalo na oborovém výjezdu v Křižanově, kde jsme se spolužačkou rozhodly pro velký celoroční projekt zvolit oblast neformálního vzdělávání, v níž bychom se realizovaly formou volnočasového kroužku. Spíše než na rozvoj informační gramotnosti jsme se rozhodly zaměřit na kreativitu, fantazii, schopnost prezentovat se před ostatními a přemýšlet nad stavbou příběhu.
Zatímco moje týmová parťačka se rozhodla svůj kroužek Ztracený příběh designovat pro děti 1. stupně základní školy a uskutečnit v prostředí fary obce Jámy, moji cílovou skupinu tvořili žáci staršího školního věku (tedy 6.-9. třídy ZŠ či 1.-4. ročníku víceletých gymnázií.) Zatímco u mladších dětí se jednalo především o práci s příběhem formou výtvarných a dalších kreativních aktivit (např. brainstorming), které výrazně pracovaly s dětskou představivostí, hlavním zaměřením kroužku Rozepiš se! bylo tvůrčí psaní. Jak ale na takovouto akci sehnat děti?
Boj o účastníky
Dle zkušeností a cenných rad pracovníků Městské knihovny Hlinsko je vzhledem k velké konkurenci institucí nabízejících volnočasové aktivity vhodné navázat kontakt s místními základními školami a gymnáziem, které obvykle fungují mezi žáky a knihovnou jako výborný prostředník.
Kromě propagace na webu knihovny a informačních plakátů se mi také díky ochotě vedení a vyučujících podařilo domluvit několik úvodních setkání, která jsem realizovala ve čtyřech třídách Základní školy Ležáků a v jedné třídě Gymnázia K. V. Raise, obojí v městě Hlinsku.
Tyto tvůrčí semináře měly sloužit nejen jako ukázka aktivit, s nimiž se potom bude ve větší míře možné setkat na samotném kroužku, ale také jako pilotní testování plánovaných lekcí.
I přesto, že se setkání konala ve větším kolektivu (cca 20 žáků ve třídě), než byl plánován samotný kroužek, hodina probíhala velmi hladce. Většina žáků vždy velmi aktivně spolupracovala a v žádném z kolektivů se nenašel někdo, kdo by se alespoň nepokusil svůj úkol vyřešit. O to větší bylo zklamání, když jsem během několika dalších týdnů zjistila, že se z téměř stovky oslovených žáků do mého kroužku prozatím přihlásili pouze dva jediní zájemci.
Rozšíření povědomí o projektu však naštěstí napomohli také vyučující, kteří s kroužkem seznámily také žáky z jiných tříd, které jsem neměla možnost navštívit. Díky tomuto počinu jsem získala další tři účastníky, což mě velmi potěšilo. Na základě informací z plakátku se poté přidaly ještě dvě další slečny, které tímto uzavřely kolektiv sedmi statečných zájemců.
Co zjistil pilot?
Z úvodních setkání na základní škole a na gymnáziu jsem si odnesla hned několik důležitých zkušeností. První z nich byl nesprávně odhadnutý time management. Žáci na zadaných úkolech pracovali mnohem delší dobu, než jsem původně očekávala. Na průběh celého setkání tlačila také čtyřiceti pěti minutová hranice, během níž bylo třeba projekt představit, rozdělit děti do skupin, zadat úkoly, vyčkat na jejich vypracování a nechat žáky jejich řešení prezentovat. Čas, který byl k dispozici, byl velmi omezený, a ne vždy se podařilo utéci před školním zvonkem, který závěrečnou práci přerušil a po jehož zaznění jsem pro žáky přestala zcela existovat. Své lekce jsem tedy namísto původně plánovaných 60 minut prodloužila na minut devadesát a svůj koncept z části zjednodušila (ubrala jsem některé méně důležité aktivity a jiným tak ponechala větší časovou rezervu.)
Druhým podstatným zjištěním byly problémy s porozuměním zadání úkolů. Ačkoliv jsem po rozdání pracovních listů (kde se kromě samotného zadání nacházel také ukázkový příklad řešení) úkol každé ze skupinek ještě osobně vysvětlila, hned v několik případech začali žáci pracovat zcela jinak, než se od nich očekávalo. (Např. namísto očíslování slov a práce se slovosledem začali určovat jejich slovní druhy.) Ačkoliv mohl problém neporozumění pramenit z příliš složité formulace zadání, jedním z důvodů byla také nedostatečná soustředěnost při čtení textu. Během rozhovoru se žáky jsem poté zjistila, že se mnohým z nich zadání (maximální délka půl strany A4, spíše méně) nechtělo číst až do konce a raději se hned pustili do samotného vypracovávání, na které se těšili nejvíce. Praktickým poznatkem pro samotný kroužek pro mě byla důležitost a nezbytnost kroku, během nějž je třeba si ujasnit, zda všichni účastníci úkolu opravdu rozumí stejným a správným způsobem.
V neposlední řadě jsem na úvodních seminářích utvrdila v tom, že tvůrčí myšlení a práci s textem je u žáků třeba intenzivně rozvíjet a plánovaný projekt může být pro přihlášené děti opravdu užitečný. A to nejen z hlediska podpory jejich dovedností, ale také pro seznámení se s prostředím knihovny.
Už jen vzhledem k tomu, že ze čtyř úvodních setkání realizovaných ve dvou osmých a dvou devátých třídách, se na kroužek nepřihlásil žádný zájemce, je patrné, že spolupráce vyšších ročníků druhého stupně základních škol s knihovnou není příliš intenzivní, dochází-li k ní vůbec. Jedním z důvodů je malá časová dotace školy na návštěvu této instituce, vzdálenost školního zařízení od budovy knihovny, a tendence spolupracovat převážně s dětmi mladšího školního věku, které lze často zaujmout mnohem snadněji, než žáky staršího věku.
Kroužek se tedy pro mě stal i možným prostředkem, jak prostředí knihovny přiblížit dětem, které tuto instituci nejsou zvyklé navštěvovat, a to nejen ve svém volném čase, ale také ani v rámci školních exkurzí.
Jak jsme se rozepsali
Kroužek úspěšně odstartoval se sedmi statečnými účastníky, kteří se ve stejném počtu i složení zdárně propsali až do konce. Koncept byl založen na sérii knih Řada nešťastných příhod a práci s jejich hlavními hrdiny, pro něž děti vymýšlely nové příběhy.
Během pětitýdenního cyklu si děti prošly tvůrčím procesem, který měl posunout dopředu nejen jejich kreativitu, ale také práci s jazykem a přemýšlení nad obsahem a formou textu. Každý účastník pracoval po celou dobu na tvorbě svého originálního textu, který pomocí jednotlivých cvičení posouval dál. Cyklus začal u práce s postavami a prostředím, a přes vizualizaci a tvorbu kratších textů směřoval k napsání finálního příběhu.
Děti pracovaly s autorskými pracovními listy, z nichž na konci cyklu vzniklo portfolio všech jejich prací. Dalším výstupem účastníků byla vlastní “knížka”, příběh, který si děti vlepili či svázali do vlastnoručně vyrobených desek.
Během kroužku panovala neformální přátelská atmosféra a dětem se podařil vytvořit příjemný kolektiv. Velmi příjemně jsem byla překvapena, jak silná je pozitivní motivace, a jak výkon silnějších jedinců vedl ke větší snaze a motivaci dětí, kteří si třeba tolik nevěřili a občas měli tendenci se předčasně vzdávat.
Mezi některými účastníky bylo především zpočátku možné pozorovat patrné rozdíly v jejich aktivitě — někteří se projevovali více a aktivně prezentovali své výtvory, u jiných byl poznat strach z neúspěchu a tendence raději mlčet a “nic tak nepokazit.” Ke konci kroužku se však i těm “tišším” podařilo alespoň o krůček posunout a před ostatními se hezky rozmluvit.
Všechny děti byly jinak obecně velmi šikovné a podařilo se jim vytvořit mnoho zajímavých a velice vydařených výstupů. Z dotazníkové zpětné vazby i reakcí účastníků během kroužku bylo velmi příjemné zjistit, že děti připravené aktivity opravdu bavily a pomohly jim na sobě zapracovat a alespoň o kousek se ve svých dovednostech posunout dál.
Doslov
Příprava a realizace kroužku sice vyžadovala větší časovou náročnost, naše snaha se nám však poté zúročila a projekt se podařilo bez výraznějších komplikací dotáhnout do konce. Měsíce zasvěcené tvorbě metodiky, obcházení základních škol a setkáním s teenagery pro mě znamenají především neocenitelnou zkušenost, z níž mohu ještě hodně dlouho vycházet.
Na celém projektu oceňuji nejen příležitost pracovat se zvolenou cílovou skupinou, ale také možnost projít si celým designovým procesem při rozvíjení vlastního nápadu. Je pro mě obrovskou odměnou, že se mi podařilo naplnit čas dětí smysluplnými aktivitami, které jsme si všichni užili. Zároveň si velmi cením toho, že se s knihovnou spřátelily i děti, které s tímto místem ještě neměly příliš mnoho zkušeností. A to dokonce tak, že by byly pro si tvůrčí setkání někdy v budoucnu zopakovat. Tak co? Sejdeme se za rok?
