Zestručněný, nikoliv digitální věk

Jakoby probíhala nějaká obsahová revoluce. Jako bychom v nedávné době prodělávali rapidní a hluboké nepřátelství k psanému. Mám pocit, jakoby se příliš často mluvilo o odklonu od textu, kterou zapříčinil nástup digitálních médií. Teď a tady, žijeme revolučně, nová generace, první generace, popíráme letitou tradici čtení a lenošně se necháváme vláčet zpívajícími multimédii, iPady a interaktivitou. Did really video killed the důvěru v psané slovo star?

Odpověď už ve druhém odstavci — takový přístup na mě působí podezřele zkratkovitě. Bombasticky a sebestředně. A především nepřesně. Informační chování moderního člověka je přeci na textualitě založené stále více, více než kdy dříve. Před 200 lety bylo mluvené slovo jako médium mnohem silnější, od způsobu prodeje zboží, přes politiku až k podobě vyučování ve školách. V minulém století se, přinejmenším v našich končinách (chápáno poměrně široce), povedlo víceméně univerzálně rozšířit základní gramotnost. 1950+ knižní náklady rostou, číst noviny je samozřejmost. Projeďme se dnes po Brně, v šalině tři čtvrtě cestujících čtou něco na mobilu, ti, co koukají z okna, mají před očima záplavu různě povedených reklamních ploch, na každé z nich text. Třetinu dne velká část společnosti tráví pracovně před obrazovkou plnou textu, druhou třetinu dne (ze stále větší části) před tou stejnou obrazovkou s těmi stejnými písmeny, tentokrát pro zábavu. A když si pustí na Youtube něco, dejme tomu od Voxu, stejně tam mají textové popisky ve formě jednoduchých vět. Nečteme málo, čteme pořád, čteme jinak.

A právě ze zajetí písma, z neschopnosti uniknout obrovské mase vět, které efektivně kódují myšlenky, fakta a názory, se rodí nikoliv nové, ale na důležitosti nabývající fenomény. Tweetující Trumpové, novinařina formou vět bodajících do naší pozornosti bez kontextu, notifikační lišty České televize. Informace se musí vejít do stále menších krabiček, jinak neprojdou přes jemný filtr unavených myslí. A není ani tolik důležité, jestli jsou to billboardy u dálnic, anotace odborných článků nebo pět sekund videoreklamy, které se nedají odkliknout.

Není stěžejní, že se takové zjednodušování děje v prostředí e-čteček, notebooků, tabletů a smartphonů. Tomu se nevyhneme, to není překvapivý digitalní blitzkrieg, jde o nástroje, projevy digitalizace, informatizace, globalizace, automatizace a všech dalších charakteristik společenského vývoje čtvrté průmyslové revoluce. Prostě máme elektronické obrazovky, no a co, taky už nějakou dobu máme sbíječky a krumpáč ostrouhal. Ano, občas mi hlavou proběhne CTRL+F impuls i při čtení papíru, ale taky občas vyhodím do koše lžičku od jogurtu a dám do nádobí kelímek.

Důležité je, že při čtení ignorujeme kontexty a metadata, protože nestíháme. Fake news, faking cultural literacy, “někde jsem četl, že”. Neodkláníme se od textu, máme naopak nekritickou důvěru v psaný projev, žijeme textovým fetišem. Dívejme se po vztahu čtenáře a čteného, ne po vztahu čtenáře a nástroje.

Co s tím, zkoriguje nás lepší výuka mediální a informační gramotnosti na základních a středních školách? Stihne to vůbec, může dohnat (stále se posunující) současnost, můžou takové otázky řešit o dvě generace starší učitelé? Ono není úplně objevné dvakrát do týdne zkusit nějakou interaktivní aplikaci na tabletu v rámci angličtiny, když studenti tablet nebo smartphone používají mimo školu 86x častěji v rámci reálných problémů. Je hluboké čtení dlouhých textů pasé stejně jako psací písmo a smíříme se s titulkovou kulturou?

// Zamyšlení po proskenování odstavců zadané literatury na klíčové pojmy, opravdovém slovo-od-slova přečtení cca 10% článků a skokovém proklikání videí zhruba po 10 sekundách.