Život táborové vedoucí

Bylo mi 10. Bydleli jsme na sídlišti v Brně a já kromě chození do školy a tanečku po ní, neměla nic moc na práci. Neměla jsem moc kamarádu, vyrůstala jsem jako jedináček mezi dospělými, takže mi nikdy nepřišlo divný, že nechodím “ven”. Neměla jsem na sídlišti žádnou partu, se kterou bychom se poflakovali na lavičkách. Měla jsem ale pár kamarádek ze třídy.

A tak jsme jednou s kamarádkou jezdily na našich nových koloběžkách kolem bloku a přes blízké hřiště. Byla tam skupinka dětí různého věku, hráli nějakou hru a my se zastavily abychom se mohly podívat. Po chvíli za námi přišla starší holka. Zeptala se jestli necheme hrát s nimi a po hře nám nabídla, jestli nechceme chodit s nimi do pionýrského oddílu. Chtěly jsme.

A tak jsem se stala členkou turistického oddílu pod 34. pionýrskou skupinou Lesná. Chodila jsem jednou týdně na schůzky, jednou až dvakrát měsíčně na výlet o víkendu, jezdila jsem s oddílem na jarní a podzimní prázdniny na chaty a každý rok vyvrcholil 14 dny na letním táboře. A zatímco do naší skupiny každou chvíli někdo přibyl a nebo zase odešel, mě ani na chvíli nenapadlo odejít a tak jsem členkou KUK (klub upřímných kamarádů) Atlantiku již 16 let.

Jedno však musím uvést na pravou míru. Nikdy jsme nebyli správní pionýři — časem jsme od nich utekli a stali jsme se samostatným turistickým oddílem pod Asociací Turistických Oddílů Mládeže. A ani zde se moc neangažujeme. Jak plynul čas museli jsme některé aktivity omezit a ukončit. Proto už nevedeme oddíl přes rok a soustředíme se hlavně na tábory a kratší prázdniny.

Asociace turistických oddílů mládeže ČR (Asociace TOM, A-TOM) je spolek dětí a mládeže zaměřený především na turistiku a tábornictví s více než 9000 členy.
A vzhledem k tomu, že v našem oddílu naše členství u Tomíků trochu flákáme, nemám moc vhled do toho jak to chodí jinde. Budu tedy popisovat jak to chodí u nás.

Funkce na táboře
Bylo by sice možné označit jako nejdůležitějšího člověka na táboře hlavního vedoucí. Ne však u nás. Bude to znít asi jako klišé, ale u nás jsou těmi nejdůležitějšími děti. Je to logické, bez nich by totiž nebyl tábor, nebyly by potřeba všechny na naš funkce, nemuseli bychom vymýšlet program, nebyli bysme. Proto bereme všechny děti které za sebou mají první třídu až po ty, které chodí do třídy deváté. Pokud některé z těchto starších dětí už odroste a je mu více než 15 a pokud má zájem může se stát instuktorem. Zůčastní se kurzu a až do svých 18 může jezdit dál. Instuktoři jsou přiděleni k menším skupinkám, pomáhají nám s programem, starají se o děti a jsou k ruce. Snažíme se je učit zodpovědnosti a samostatnosti. Od 18 se pak z nich stávají vedoucí. Lidé ve věku vedoucích tvoří hlavní část naší skupiny, jsme parta lidí, kteří by se v “normálním” životě asi ani nepotkali a neměli si co říct, ale v našem oddílovém prostředí, jsme skvělí parťáci a výborně se doplňujeme. Pak je tu zdravotník a hospodář (čti nákupčí) a nakonec ten “slavný” hlavní vedoucí.

Pro někoho se může zdát role hlavního vedoucího, jako vrchol kariéry. A chvíli to tak pro některé i je, většinou do chvíle než si to poprvé zkusí. U nás si tuhle funkci každý rok přehazujeme s dalšíma dvěma holkama jako horký brambor.

Hlavní vedoucí = pořád jednou nohou v kriminále
I když naprostou většinu práce hlavního vedoucího budu popisovat na dalších odstavcích jedno je jasné. Hlavní vedoucí je zodpovědný za všechno a hlavně za všechny. I když my, žádné hrozivé zážitky z táborů nemáme (musím zaklepat) na školeních jsme byli všichni strašeni těmi nejhoršímy příběhy. O zachraňovní tábora hasiči při povodních začínaje a utonutím dítěte na táboře konče. Protože i když je na táboře většinou alespoň dalších 8 dospělých lidí a i když hlavní vedoucí většinou není ani tím nejstarším z nich, jde všechno neštěstí na jeho hlavu. Což je na jednu stranu risk se kterým tenhle koníček děláme, ale na druhou stranu je to většinou i k důvodu, proč hlavní vedoucí po 14 dní tábora nazamhouří oka. Neustále přepočítává děti, v noci poslouchá všechny zvuky kolem tábora, poučuje každého o bezpečnosti a stále přemýšlí co dalšího je třeba udělat.

Ať už s dětmi jedeme na výlet na dva dny nebo na 14 dní na tábor, zůstávájí naše úkoly více méně stejné jen se čas u nich strávený natahuje úměrně k tomu na jak dlouhou dobu jedeme. Budu vše ukazovat na táboře.

Program

Dějová linie
Pro vytvoření celkového programu nám slouží téma tábora a jeho dějová linie, která musí být popsána poměrně brzy, abychom mohli přemýšlet nad jednotlivými dny a vývojem. Je potřeba znát zápletky, důvod našeho hraní a cíl. Děj musí být dobře popsatelný a pochopitelný pro děti a hlavně musí být realizovatelný, aby měl spád, dynamiku a vůbec, aby byl pro děti zajímavý. Hrací bloky
Pokud tvoříme program tak z velké části tvoříme náplň hracích bloků, ale také nesmíme zapomínat na věci kolem, pokud doputujeme do Číny, kde se zdržíme na celý den, musíme také vyzkoušet jedení jídla čínskými hůlkami a v poledním klidu učit děti přípravě čaje. Musíme také myslet za hranice programu, pokud vymyslíme náročnější hru, aby nám předchozí program dovolil časově, materiálně i personálně tuto hru nachystat.

Hrací bloky u nás na táboře v ideálním načasování (časy jsou orientační):

• budíček, rozcvička, snídaně, nástup (7:30–9:00)
• I. dopolední blok (9:00–10:30)
• svačina (10:30–11:00)
• II. dopolední blok (11:00–12:30)
• oběd, polední klid a svačina (12:30–15:00)
• odpolední blok (15:30–18:00)
• večeře, nástup, úklid nádobí (18:00–19:30)
• večerní blok (19:30–21:00)
• večerka (21:30)

Nejčastější změny v herních blocích jsou převážně dopoledne, kdy se třeba na dopoledním výšlapu nasvačíme za pochodu, nebo abychom se nemuseli kvůli oplatce vracet do tábora ze vzdálenějšího lesa, kde máme nachystány hry, tak svačíme na místě, takže ze dvou menších dopoledních bloků uděláme jeden.

Jak postupuji:

• sepíši seznam dní na táboře (Den 1. — 1. 7. 2018 — Ne)
• ke dnům napíši dějovou linku
• vypíši pevné body — kdy bude vlajkovka, kdy bude výlet, kdy bude závěrečný boj
• vypíši si denní pevné body (Dopoledne, Odpoledne, Večer)
• začnu psát motivace a doplňovat hry
• ke každému dni přidám poznámky pod čarou, co je potřeba k hrám koupit, připravit, vytisknout, vyrobit

Program je možné vyplodit za pár dní, pokud se nebudu věnovat ničemu jinému, nebo také za nějaký ten měsíc, pokud se budu k němu vždy na hodinku vracet.

Schůzování a papírování

Další prací hlavního vedoucího je svolávání schůzek. I když to není vždycky potřeba snažíme se s vedoucími scházet od září až do tábora každý měsíc. To znamená přemlouvání 15 lidí, aby přišli ve stejnou dobu na stejné místo, zamlouvání prostoru, kam se tito lidé vejdou, kde se nají a napijí a pak vedení této “předtáborovky”. Témata většinou jsou: kdo jede a nejede na tábor, kam pojedeme, co bude letošní téma, kdo bude zastávat jakou funkci, vymýšlení bodování, rozdělování rolí, chystání kostýmů a výzdoby a podobně. Patří sem zkrátka věci, které je možné rozdělit mezi více lidí a je příjemné se o nic poradit.
Na druhé straně je pak sáhodlouhé papírování. Ke každé akci je potřeba vytvořit zajímavý zvací email, nachystat přihlašovací formuláře, rozeslat pozvánky, odepisovat rodičům na dotazy, kontorolovat platby, domlouvat autobus, nakupovat co nám chybí, žádat o dotace u MŠMT, platit faktury a tak stále dokola.

Grafické vstupy a výstupy

Úvodní obrázky k emailům, správa sociálních sítí, tvorba diplomů, denních programů a jídelníčků — to vše v tématu dané akce a taky focení, úprava a následná distribuce. Ano tohle by se dalo všecho krásně delegovat, bohužel a nebo naštěstí mě zrovna tohle baví a proto i tohle u nás dělá hlavní vedoucí.

Jde se na věc

A to nejdůležitější nakonec. Dlouho připravované dny nebo týdny. V době tábora je důležité hlavně se nezbláznit. A základem úspěchu jsou hlavně schopní vedoucí a láska k tomu co děláte. Protože když jste s partou lidí, kteří něčekají na každý úkol a neptají se jestli můžou jít na záchod jde všechno hned líp. A potože když jsou všichni kolem vás radi, že tam mohou být a milují to, máte vyhráno.

Na táboře, tedy stačí jen delegovat úkoly. Dělat to se slovíčkem prosím a děkuji a doufat, že na nic nezapomenete. Je potřeba neustále celému osazenstvu (velkým i malým) vysvětlovat co se bude hrát a proč a kontrolovat, že vše jde jak má. Ve volných chvílích pak můžu učesat holčičkám copánky, pomoct s umývám nádobí, krájením mrkve či zastoupit kteroukoli jinou funkci, hlavně aby ostatní viděli, že i vy umíte dělat rukama a jenom nerozdáváte úkoly.

Na ukázku seznam úkolu k večernímu nástupu:

• pokud pršelo, tak vysbíráme mokré věci
• pokud se sušilo, rozdáme suché věci
• vyhlásím soutěže a rozdám body
• rozdám diplomy, co jsem nerozdala ráno
• vydražím ztráty a nálezy
• pochválím/pokárám službu
• rozdám hlídky na tuto noc
• a provedeme naši nejmilejší činnost — rozdat pohledy.

A i když už děti spí, dospělí nekončí. Čeká je večerní porada.
Porada je něco tajemného o čem děti slyšely jen z doslechu a neví co se na ní děje, myslí si, že plní energie, debatujeme a hrajeme hry a užíváme si toho, že nemusíme jít spát. Opak je pravdou. Od cca půlky tábora se sejde sebranka unavených lidí, kteří chtějí mít poradu za sebou tak rychle jako je třeba rychlé strhnutí náplasti.

Většinou večer řešíme jídlo na další den + vypsání jídelníčku na nástěnku — vysvětluji recepty, postupy, proč, co a jak budeme vařit, improvizujeme a řešíme nákup s hospodářem. Program + vypsání denního rozkazu — projedeme celý den dopodrobna, zjistíme, co se nám hodí, co se nám do programu už zase moc nehodí, chystáme “papírové” podklady pro hry, jako jsou různé lístečky, kartičky, vystřihování, vysvětlujeme si pravidla apod. Chválíme a káráme se mezi sebou, kdo co udělal dobře, nebo třeba mohl udělat lépe. Řešíme celkové zhodnocení dne a povídáme si o dětech, jejich chování v oddíle, situacích, které nastaly

Děláte to zadarmo? To jako vážně?

Jo je to tak, málo kdo to chápe, ale nás nikdy ani nenapadlo, že by to mělo být jinak. Někdy sice u práce nad táborem mám tendence zapnout si Toggl a měřit si čas, ale zatím odolávám. Využívám totiž tábor k prokrastinaci jiných úkolů a trochu se bojím odhalení toho kolik času mi to opravdu zabere.

Letos jsem si při chystání fotek z tábora uvědomila, že se vlastně každý rok opakují pořád dokola ty samé fotky. Borůvky, vdolky, Teošek s ešusem, nástup, koupání … a pořád dokola. Jenže právě to jsou ty věci, které nás do těch lesů pořád lákají. Máme tam své jisté, můžeme se spolehnout na to, že bude velká vlajkovka, každý alespoň jednou podáme hlášení, budeme škrábat brambory, bude tam Pája, Jirka … a tak pořád dokola a bude to zase skvělý. Ale i tak, je každý tábor jiný a jedinečný. A proto-moje jediný přání je opakování.