Fake news: Ďáblův advokát
Problematika jednoho z moderních fenoménů „fake news“, neboli hezky česky „falešných zpráv“, dávno zasáhla i do společenských sfér, které bychom souhrnně mohli označit jako lajky. Jinými slovy, většina z nás už o „falešných zprávách“ někdy slyšela.
Přesto mám ale subjektivní pocit, že se o této záležitosti mluví spíše jednostranně, konkrétně jako o něčem a priori špatném, co v žádném případě nemá co dělat ve slušné společnosti. Protože zbylé příspěvky kolegů v rámci LŠ budou pravděpodobně laděny v přikyvujícím duchu, rozhodl jsem se podívat na téma z druhé strany. Abych naplnil zadání, budu zařazovat i myšlenky ze zadaných textů.
Plus závěrem přidám vlastní zkušenost s “falešnou zprávou”, kdy jsem se vlastně stal její obětí.
1) Nejsou „falešné zprávy“ někdy i potřeba? A proč?
Známá lidová moudrost říká, že všechno špatné je pro něco dobré. Vezměme si příklady z běžného života — když nebude existovat rýma či jiná nemoc, nebudeme se mít před něčím na pozoru a ztrácíme tak schopnost sebekontroly.
Jinými slovy, “falešné zprávy” jsou i docela dobrým studijním materiálem k tomu, jakým způsobem se společnost nemá informovat, popř. jak nemá publicista pracovat. Liberálně smýšlející osoby říkají, že svět je pestrý a že je to tak správně… inu, tak si tu pestrost dopřejme i za existence “falešných zpráv”.
(Vyznavači taoismu by dodali, že k harmonii jsou potřeba protiklady — jin a jang, černá a bílá.)
2) Není „falešnou zprávou“ i to, že fenoménem posledních let jsou „falešné zprávy“?
To, co tak dnes nazýváme, abychom tomu dali pomyslnou ohrádku, je vlastně přítomno ve společnosti už od doby, co existuje jakási informační potřeba — tedy od vzniku prvních novin. Ostatně to zmiňuje ve svém textu i profesor Sundar, když hovoří o konkrétních příkladech z internetového pravěku. Situace se od té doby zase tak dramaticky nezměnila, každého z nás při čtení příkladů, které uvádí, napadnou současné paralely. Přesto se zde vytváří podvědomí, že se jedná o novou záležitost — zvlášť, když tento pojem v původním znění zpopularizoval ještě během své předvolební kampaně současný americký prezident Donald Trump.
Spíše bych problém přeformuloval, a to tak, že dochází k informačnímu přehlcení (profesorka Segnini hovoří o vzniku 3 EB nových dat denně, což je pro běžného počítačového uživatele nepředstavitelný objem) a tedy pak snížené imunitě vůči přijímání veškerých informací. Když může v současnosti publikovat každý, jak mu chceme v tom zabránit — zvlášť, když máme proklamovanou svobodu slova? Nerad bych se dožil doby, kdy by v našich zeměpisných šířkách mělo docházet k jejímu omezování, nejen na Internetu. (Hezkým příkladem budiž Německo a zákon platný od Nového roku 2018, jehož důsledkem je faktická cenzura sociálních sítí.)
Je potřeba také rozlišovat mezi zmíněnou kachnou, manipulací, překroucením či přeceňováním informace. Kachna neboli absolutní výmysl je jasná věc, to netřeba dále rozvádět. Manipulace se dá taktéž snadno odhalit, záleží na tom, jak průhledná je.
Za zákeřnější ale považuji poslední dvě škatulky — překroucení totiž pracuje se skutečností, ale kupříkladu jedna věta se vynechá, druhá přeformuluje… a celá záležitost tak vyzní jinak a pro subjekt třeba i dehonestačně. A to přeceňování? Tím myslím situaci, kdy se ne až tak významná informace řeší v nadměrné míře — a zaniká tak prostor pro informace, které přitom nejsou o nic méně důležité.
Lidově se tomu říká “vrtěti psem”, podle amerického filmu z roku 1997 s Dustinem Hoffmannem v hlavní roli, kde jsou manipulativní techniky médií jasně a srozumitelně popsány (jakkoli nejde o dokument, ale hraný film).
3) Existují opravdu seriózní a nezávislé zdroje?
Přijde mi jako závan pokrytectví bojovat proti “falešným zprávám”, když zdroje označované jako seriózní si tu a tam dovolí realitu přibarvit.
V těchto dnech, kdy svoji esej píšu, hýbe světem kauza vraždy ruského novináře Babčenka na území Ukrajiny. Jak už dnes víme, ukázalo se, že tato informace byla zcela zfalšovaná. V tomto kontextu tak je zajímavé číst prvotní reakce některých veřejně známých osobností, kteří měli ihned jasno, co bylo příčinou oné (ne)vraždy.
Tato věta profesora Sundara tedy neplatí jenom na příjemce informací, ale i jejich výrobce, tedy novináře: “Neumíme rozlišit mezi opravdovými zprávami a falešnými, neboť ani nezkoumáme důvěryhodnost jejich zdrojů, když jsme online.”
Těžko můžeme mluvit o proklamované nezávislosti médií (kterou se nejčastěji zaklínají samotní pracovníci), když až na výjimky jsou v rukou určitého vlastníka, pro kterého jsou média součást vlastního obchodního portfolia — tedy za vlastnictvím nejsou žádné ušlechtilé cíle. Nevyhnutelným následkem je střet zájmů a tedy zamlčování informací — což je další odrůda “falešných zpráv”.
Hezkým příkladem jsou tuzemská média. Již delší dobu zastávám názor, že v této sféře u nás nepanuje demokracie, ale oligarchie — stačí si krátce vyjmenovat, kdo konkrétně jednotlivé mediální domy vlastní. A tak nastává třeba situace, kdy osoba podezřelá z tunelování firmy OKD nejen že není potrestána činnými orgány, ale ještě se mu dostává zastání z řad redaktorů médií spadající pod jeho mediální dům (Economia).
Co tím chci říct, je to, že nelze obviňovat pouze a jen alternativní média z šíření poplašných zpráv, když ti, kteří by měli jít příkladem, se občas dopustí nějakého toho prohřešku.
A když někdo tím příkladem jde a informuje pravdivě, tak se paradoxně situace může obrátit proti němu — narážím na taktéž aktuální kauzu sporně zadrženého britského novináře Tommyho Robinsona.
4) Co navrhuji oproti teoretikům? A v čem s nimi i souhlasím?
Profesor Sundar ve svém textu hovoří o tom, že zde chybí — jeho slovy — „profesionální gatekeeping“, tedy jakési síto, kterým informace budou před publikováním procházet. Zde se tak trochu obávám, že může dojít ke zneužití a že nějaký „gatekeeper“ bude mít docela blízko k Orwellovu „ministerstvu pravdy“.
Tím mám na mysli, že by onen “zachycovač” zpráv mohl mít přísnější metr, což by mohlo vést k situacím, kdy by zpráva mohla být cenzurována ne proto, že neobsahovala důvěryhodné informace— ale proto, že je prostě “nevyhovující”. V našich končinách bychom našli i konkrétní příklad toho, co mám na mysli — a to “seznam dezinformačních webů” kontroverzního think-tanku Evropské hodnoty, který na jednu hromadu dává neškodný politický bulvár Parlamentní listy, pak skutečně problematické servery typu AC24, a neznámé stránky jako Moravská informační kancelář, nevyvíjící v současnosti žádnou činnost.
Osobně bych problém “falešných zpráv” řešil individuálním způsobem. Tedy pokud máte pocit či jistotu, že někdo ve vašem okolí sdílí zprávy rizikového charakteru, v klidu si s ním promluvte či napište a pokuste se mu vysvětlit tuto problematiku a její závažnost. Aneb — chytrému napověz, hloupého trkni.
Konkrétně bych — v souladu se zmíněným experimentem profesora Sundara — vysvětloval, že to, že je zpráva napsaná “šťavnatě”, neznamená, že je a priori lepší (spíše už od začátku existence bulváru vyvolává opovržení), že jestli dotyčný ví, odkud přesně čerpá či to, že občas není na škodu si přečíst i komentář, s kterým nesouhlasím ani v jednom odstavci. A našli bychom i další “výzkumné” otázky.
A kde bych našel s teoretiky společný průsečík? V podstatě souhlasím s nosnou myšlenkou textu profesorky Segnini o tom, že si je potřebné jakoukoli informaci ověřovat. Osobně když se dostanu k informaci z alternativního serveru, která záměrně vyvolává emoce, podívám se např. skrz Google, co o tomto tématu píší jinde. Pokud se objevují výhradně zavádějící články, je jasno.
Je však třeba pamatovat na to, že málokdo z nás by asi chtěl volný čas trávit čas ověřováním něčeho, co si kde přečetl. Důsledek dnešní uspěchané doby.
5) Argumentační fauly
Než přejdu k popisu vlastních zkušeností, zaměřím se krátce na materiál, který jsem zde necitoval — a to soubor argumentačních faulů Centra občanského vzdělávání.
Krátce proto, že mi problematika tzv. argumentačních faulů přijde jako projev přecitlivělosti. Stejně jako “falešné zprávy” byly, jsou a budou a těžko je lze z diskusí vymýtit.
Ideální stav, díky kterému se o této záležitosti nemusíme bavit, nastává tehdy, kdy si partneři v diskusi plně důvěřují a nebudou v sobě chovat předsudky, které by je nutily toho druhého co nejlépe shodit. Což mi v současnosti přijde v našich podmínkách jako poměrně složité, ale s nápravou je holt potřeba někdy začít.
6) Moje zkušenost s “falešnou zprávou”
Dne 6. listopadu 2014 jsem se vydal s dalšími 70 osobami do Prahy na fotbalové utkání Sparty Praha se Slovanem Bratislava, za účelem podpořit spřátelené fanoušky hostí.
Už při odjezdu z Brna jsme byli, jak bývá zvykem, doprovázeni početnou skupinou příslušníků PČR. Po příjezdu do Prahy je každý účastník zájezdu natáčen na kameru s občanským průkazem v ruce. Je nám zároveň znemožněno dopravit se na Letnou dle vlastního uvážení a musíme nastoupit do metra — kterým jedeme na stanici Vltavská.
Než za asistence strážců pořádku vystoupíme ze stanice, dochází k nepřehledné situaci, kdy těžkooděnci postupují vůči některým fanouškům prudším způsobem a ti jim to v emocích vrací. Což poslouží jako záminka k tomu, že naše pouť končí a průběh utkání strávíme v obklíčení SPJ a posloucháme opakované výzvy PČR z megafonu. Po skončení utkání se opět přesouváme na Hlavní nádraží, kde jsme v koridoru před nástupišti drženi do odjezdu vlaku (aby toho nebylo málo, vlak má takřka hodinu zpoždění). Za dohledu PČR dojíždíme po čtvrté hodině ranní do Brna.
Tolik moje vyprávění. A nyní si pro porovnání přečtěte, jak o této události informovala mainstreamová média:
Taky máte pocit, že čtete o úplně jiné události? Pokud by někomu chybělo vysvětlení, zde v kostce:
- “Obě skupiny byly od sebe rozděleny”, říká policejní mluvčí.
Lež: žádná skupina domácích se nepohybovala ani ve stanici metra, ani před ní. - “Těžkooděnci dohlédli na to, aby se dotyční v klidu rozešli.”
Lež: více jak dvouhodinové obklíčení u stanice metra má od podklidného rozchodu daleko. - Podle policejního mluvčího nikdo neměl lístky na fotbal.
Lež: naše skupina si je rozdávala při zastávce v Pardubicích, kdo chtěl vyjet, musel si je předem obstarat skrz formulář domácího klubu. Přítomným policistům je zadržení i ukazovali.
Závěrem: jak jsem psal výše, je důležité mít oproti teoretikům na paměti, že nepřesné informace nejsou fenoménem alternativních webů a placených či přesvědčených provokatérů. Pojem “propaganda” taktéž není záležitostí jen jedné světové velmoci, ale všech — což je z jejich pohledu i logické, když chtějí působit co nejvíc suverénně.
Proto při konzumování libovolné informace je třeba být obezřetný, pokud to je v té rychlosti možné. Jak by řekl Haškův Švejk — “to chce klid”.
