Fake news aneb Komu ještě věříme?

Fake news byly, jsou a budou. Není to vynález nové doby a nejspíš se falešné zprávy nikdy ze světa neztratí. Proč? Protože vždy bude existovat důvod k jejich šíření. Fascinace způsoby šíření falešných zpráv, jejich dopadem na posluchače, snaha rozeznat vůbec tyto zprávy od těch „pravdivých“ (nebo alespoň méně lživých?), to vše se stalo trendem současnosti. Učíme se kriticky myslet, kriticky číst, hodnotit důvěryhodnost, rozpoznávat argumentační fauly. Učíme to nás, naše rodiče, naše děti. Vymýšlíme metody jak odhalit falešnou zprávu, trénujeme mozek v testech, pořádáme semináře, vynalézáme řadu pomocných nástrojů. To vše za účelem zorientovat se ve světě, kde se na nás valí nekonečné množství informací, o kterých nemáme nejmenší tušení, co si vlastně myslet. A snad právě pocit ztracení se a utonutí v záplavě více či méně důležitých zpráv a názorů, kterým jsme denně vystavováni, a následná urputná snaha všemu porozumět, udělat si v tom pořádek a existenční potřeba zaujmout nějaké stanovisko a vytvořit si vlastní názor, nás vede do propasti neporozumění.

Řešíme konflikty, které jsou nám vzdáleny fyzicky i mentálně, vytváříme si představy, které nutně, z důvodu nedostatku či absence jakékoliv osobní zkušenosti či větších vědomostí, musí být falešné. A tyto falešné představy se pak snažíme vnutit těm, kteří by nám měli být nejblíž — našim přátelům a rodině. Jak často jste se ale setkali s tím, že právě někdo z vašeho okolí s vámi nesouhlasil? A jak často jste se jej snažili následně přesvědčit o své pravdě? A jak veliký význam měl tento problém, který vyvolal určitý spor, reálný dopad na váš každodenní život?

Rozhodně neříkám, že kritické čtení, schopnost logického uvažování a snad i rozpoznávání falešné zprávy, ať už ji nazveme nepravdou či lží, by neměli být to, na co je třeba momentálně zaměřit svoji pozornost. Vedle těchto kompetencí bychom ale neměli zapomínat ještě na dvě další, které mi přijdou minimálně poněkud upozaděné, když ne zcela opomíjené. První z nich je schopnost umět se rozhodnout, na co se vy…t jako první. Zní to možná triviálně, ale opravdu je to tak snadné? Kolikrát jste se již přistihli, že při hledání něčeho konkrétního, se necháte strhnout záplavou příspěvků třeba na sociálních sítích, které v lepším případě odvedou vaši pozornost k jinému důležitému tématu, ve většině z nich však jen zahltí váš mozek hromadou zcela zbytečných vjevů, myšlenek a nápadů, které vám proletují hlavou tak dlouho, že třeba i zapomenete na svoji původní činnost? Říká (nebo snad už spíš říkalo) se, že moderní děti nečtou… Dle mého názoru, čtou až moc. A to nejen děti. Čteme v podstatě nepřetržitě, od rána, kdy vstaneme a projdeme si denní tisk (a sociální sítě), přes celý den v práci či škole, až po večer, který trávíme opět u textů — ti zdatnější třeba i nějaké knihy. Problém není v četnosti, ale v obsahu. A právě naučit se vybírat si pečlivě to, čím si chceme plnit mysl i paměť, mi přijde jako jedna ze velmi důležitých základních kompetencí, které bychom měli rozvíjet.

Druhá (a neméně důležitá), je pak schopnost komunikace. Učme se komunikovat s lidmi, ne skrz psaný text (příspěvek v diskusi či chatu), ale skrz mluvené slovo. Učme se respektovat, že každý má svůj vlastní názor, učme se jak diskutovat a zejména, jak naslouchat tomu druhému. Že to není o fake news? Zkuste si na to vzpomenout třeba příště, až někomu budete vášnivě vysvětlovat, že chemtrails neexistuje ;)