Faktům odzvonilo, lživé zprávy se mstí!
Článek S. Shyama Sundara uvádí čtenáře do problematiky fake news ilustrativním příkladem z dob prezidentských voleb v USA. Z něj je patrné, že ne vždy se podaří odvrátit následky takovýchto zpráv, majících vliv na náš život. V článku předestřel primárně nebezpečí Webu 2.0 jako katalyzátoru fake news.
Proč se tedy fake news tak rychle šíří? Dá se s tímto problémem vůbec něco dělat? A pokud ano, kdo by měl podniknout konkrétní kroky k učinění přítrže lživých zpráv?
Fake news nejsou takový problém až do chvíle, kdy jim lidé začnou věřit a šířit dál. Je nasnadě, že než bychom vymýšleli koncepty a strategie ku zabránění šíření lživých zpráv, musíme se nejdříve pozastavit nad zcela zásadní věcí, a sice samotné psychologii konzumace internetových zpráv.
Problémy na cestě za pravdou a objektivností
Prvním z problémů je, že si záměrně vybíráme informace, které potvrzují naše vlastní názory a postoje, mnohdy na úkor pravdivosti. Vytváříme si vlastní mediální bublinu, ze které konzumujeme informace a paralelně se utvrzujeme v našem přesvědčení.
Další z řady problémů je naše přehlížení důvěryhodnosti zdrojů, v našem případě zpravodajských. Na základě pozorování pana Sundara, trvajícího přes dvě desetiletí a na základě několika experimentů se zdá, že konzumenti internetových zpráv neberou v potaz, kdo je zdrojem oné zprávy. Zpravodajství Webu 2.0 má totiž tu kardinální nevýhodu, že každý, opravdu každý může produkovat zprávy. Za takového stavu je zhola nemožné provádět profesionální výběr zpráv, které splňují nároky na zveřejnění. Přičteme-li tomu i bezstarostný přístup čtenářů a obtížné hledání skutečného prazdroje zprávy, máme zaděláno na pořádnou koncepci řešení problému fake news.
Problém zdrojových matrjošek
Lživým zprávám se nejlépe daří na sociálních sítích. Postavení původních gatekeeperů jako profesionálních zpravodajských agentur bylo otřeseno. Může za to především nepřeberné množství zdrojů spjatých s každou zpravodajskou událostí. Zdroje se mnohdy citují navzájem a je velice obtížné a nezřídka nemožné určit, který tu byl dřív a který je pravdivý na základě hloubkové rešerše.
Na sociálních sítích figurují tyto hlavní zdroje informací — noviny, politici, Twitter, přítel a Facebook. Nešťastné, viďte? Zřete problém? Nejste sami. Konzumenti zpráv se v takovýchto případech zaobírají zdroji zpravidla pouze tehdy, kdy jsou pro ně konkrétní zprávy životně důležité. Jinak nemají potřebu a ani čas ověřovat.
Každý může býti zdrojem
Vaši přátelé, rodina, soused, ale i vy můžete tvořit obsah na internetu. Z toho vyplývá, že i vy můžete být potencionálním šiřitelem lživých zpráv. No, nemusí být přímo lživé, ale mnohdy zavádějící. To jistě.
Stáváme se méně skeptičtí vůči informacím, které se nám zobrazí na webu, kterýžto jeho obsah máme možnost si přizpůsobovat svým zájmům. Typickým příkladem je Facebook, ale i Seznam — v našich vodách relevantnější. Sám jsem konzumentem zpráv, které se mi zobrazují na základě mých preferencí. Ať už se jedná o zájmy, koníčky, ale i politiku. Vracíme se tedy k problému, který jsem zmiňoval na začátku — máme tendenci důvěřovat informacím, které jsou nám názorově velmi blízké, či dokonce totožné. Při určování lživých zpráv tedy mohou pohořet i vyškolení specialisté a studenti oboru.
Navážu přes oslí můstek na článek Gianniny Segnini, ilustrovaný příkladem Světové banky.
„Nikdy dřív neměli novináři tolik možností přístupu k informacím jako dnes.“
Každý den vzniká tolik dat, že by je člověk nebyl schopen ni proskenovat za celý svůj život. Je jich tolik, že by se vešli pouze na 750 milionů DVD. Nikdy jsem sice tolik DVD pohromadě neviděl, ale pochybuji, že by je dokázaly pojmout všechny držáky DVD světa. A toto neskutečné číslo se každých 3,5 roku zdvojnásobuje. Na takové množství DVD se dokonce vymyslelo i číslo — yottabyte. jaká jednotka bude muset vzniknout, jakmile už nám yottabyty nebudou stačit? Inu, tohle bude náš nejmenší problém.
Doufám, že nejsem sám, kdo se z předchozího odstavce cítí poněkud informačně zahlcen. Pocit zahlcení začali pociťovat novináři z celého světa. Nejsou zvyklí pracovat s tak objemnou spoustou dat. Nicméně to není omluva pro nepřesnost. Stále bychom měli být schopni rozlišovat mezi informacemi kvalitními a pochybnými. Drát se balastem a nacházet perly.
Data lžou
Stejně jako lidé. Možná i víc. Jsou tvořena lidmi. Reprezentují určitý moment v čase. Jak se pozná, že soubor dat odpovídá skutečnosti i teď? A co teď?
O všem pochybuj
Pravidlo jedna při ověřování dat. Spolehlivý zdroj neexistuje. Jsou data úplná? Jsou data přesná? Musíme si uvědomit, že data procházejí přehršlí procesů, při kterých se může sem tam něco vytratit.
„Je proto nezbytné naučit se dešifrovat kódy a pochopit, jak jsou používané, abychom porozuměli logice databází a — co je důležitější — vztahy mezi nimi.“
Argumentační fauly
Jsou líbezným kapesním průvodcem všem hledačům pravdy, demagogům, ale i obyčejným konzumentům, kteří se nechtějí nechat ovlivnit emocemi, populistickými výroky a nepravdivými tvrzeními. Nechtějí být součástí masy, nechtějí sklouznout do kolektivní mysli, která bývá vždy nižší a živočišnější než mysl jednotlivce nezaslepeného. Nechce vyvozovat unáhlené soudy s prakticky nesouvisejícího. Nechce jednat nekonstruktivně.
S tímto dokumentem jsem se poprvé setkal na hodinách filosofie — předmět jsem sice tenkrát zapsaný neměl, ale už kvůli tomuhle tam stálo za to docházet „na černo“.
