LARP aneb Kdo si hraje nezlobí (?)
Pokud řeknete LARP (nebo Live Action Role Playing, když chcete být zcela přesní), setkáte se většinou se dvěma druhy reakce: první by se dala nazvat něco jako „jooooo!!!“, druhou pak je rozpačité ticho. Správně jste již pochopili, že první se týká těch „zasvěcených“, druhá pak přichází s nechápavým pohledem a v lepším případě zvědavostí, zda dotyčnému nadáváte, nebo mu chcete představit zajímavou volnočasovou aktivitu. Realita je většinou taková, že následuje spíš několik desítek minut trvající monolog plný prapodivných lidí prapodivných jmen, dělajících vážně divné věci a to vše v prostředí a někdy i čase, který se rozhodně neslučuje s konvenční realitou. Pokud zcela ojediněle přece jen narazíte při zmíněné zkratce na lehký náznak odporu či pohrdání, zpravidla se jedná jen o někoho, komu první jeho LARP úplně nesedl — a tedy máte před sebou výzvu, jak takového nešťastníka opět nadchnout!
Tento příspěvek je určen především pro tu skupinu, která ještě stále nechápavě kouká a neví, co si má vlastně myslet. Nebudeme zabíhat příliš (sic!) do historie, ani velkých teoretických rozborů různých typů LARPů (ano, je jich víc…), o tom všem byla napsána již velká kupa různých akademických, neakademických a zejména podtáckových textů proměnlivé délky a kvality. Co je mnohem mnohem důležitější, není totiž to, co kdy a za kolik budete hrát, ale jak si danou hru prožijete (záměrně nepoužívám slovo užít, proč, se dozvíte o pár řádků níže).
Abychom se ale úplně neztratili, tak přece jen kratičká teorie na úvod. Live Action Role Playing se často překládá jednoduše jako „rolová hra“. Co se za tím skrývá? Představte si, že hrajte divadlo. Divadlo, které nemá oddělené jeviště a hlediště, herce a diváka. Vy sami jste herci i diváky zároveň a stejně tak všichni ostatní spoluhráči. Někdy je to snadné, reagujete přirozeně na ostatní, řešíte problém, užíváte si prostředí a atmosféry, jindy je to obtížnější, dobře si uvědomujete, že vy jste stále vy a jako takoví byste nějak jednali, ve své roli se ale rozhodnete jednat jinak — třeba i proti vašemu vnitřnímu přesvědčení.
Pokud pomineme drobné rolové hry, které byly oblíbené ve skautských oddílech již někdy od počátku 20. století, LARPy se v našich končinách objevují poměrně brzo po revoluci. Zpočátku se jednalo zpravidla o hry inspirované fantasy tematikou, a to z čistě prozaických důvodů — doslova. Na pulty knihkupectví se totiž oficiálně dostává zahraniční literatura, která do té doby byla zcela nedostupná, nebo její získávání a šíření bylo velmi omezené. V roce 1990 vychází překlad Tolkienova Pána prstenů a jen o chvíli později se u nás objevuje česká obdoba americké RPG hry Dungeon and Dragons s názvem Dračí doupě. Popularita této hry je obrovská a tak není divu, že o rok později již můžeme narazit na první český LARP Dračí doupě naživo. Dále vznikající hry jsou většinou také silně inspirovány (nejen) tolkienovským fantasy světem. Objevuje se řada „dřeváren“ (tedy bitev s dřevěnými zbraněmi) s touto tematikou a první hry typu svět — tedy pracující s vlastním vymyšleným světem, který se řídí vlastními pravidly, ne vždy odpovídajícími těm fyzikálním a nudně všedním. Postupně se k fantasy světům přidávají další témata, hry se prodlužují, zkracují a v současnosti asi existuje jen velmi málo představitelných i nepředstavitelných událostí/žánrů/témat, které by touto formou nebyly zpracovány. Pokud tedy ještě stále trpíte utkvělou představou bláznů s klackem v ruce, kteří s děsivým řevem pobíhají v obarveném prostěradle po lese, tak jste buďto nostalgicky vzpomínající hráč, nebo byste tuto představu měli velmi rychle opustit, protože zpravidla patří do (všemi milované) LARPové minulosti (čest výjimkám!).
K jádru pudla a tohoto textu a snad i toho, proč se pár z vás snad momentálně vědoucně směje (podívejte se jim do skříně!), ta tolerantnější část se zvědavě uculuje a trpělivě čeká a ti ostatní už přestali číst a poslouchat. Pokud se v současnosti rozhodnete udělat to skvělé rozhodnutí a vrhnout se do hraní svého prvního LARPu, nejspíš otevřete svůj preferovaný internetový prohlížeč, zadáte tuhle podivnou zkratku do vyhledávače — a pak vás trefí šlak. Pokud se tomu tak nestalo již při rychlém pohledu na počet nalezených výsledků (strýček Google tvrdí něco okolo 22 milionů), rozhodně se tak stane při otevření obrázků. Prvotní nadšení a úžas může velmi snadno přejít ve zmatek, paniku a pocit beznaděje z toho, že: 1) netušíte co s tím dál, 2) nikdy si rozhodně nezvládnete vyrobit tak skvělý a dokonalý kostým, 3) neumíte se tvářit na fotkách tak super cool jako zobrazení lidé/skřeti/upíři/rytíři/mafiáni/princové/kouzelníci/nemámtuchacotosakrajealevypadátodrsně. Vaší nadějí (a řešením problém č.1) je pak buďto zapátrat v hlubinách své paměti (a sociálních sítích) a najít kamaráda, který se této kratochvíli již chvíli věnuje a poskytne vám klamnou útěchu, že to není tak hrozné jak se zdá (nevěřte mu), nebo se pokusit použít pár užitečných nástrojů, jako jsou larpové databáze a různé skupiny a stránky, na kterých získáte nejen alespoň základní přehled, čemu jste se rozhodli upsat nejen všech svůj volný čas a těžce vydřené peníze (řešení problému č.2), ale zejména duši (řešení problému č.3 — tvářit se budete pořád stejně, ale v dané chvíli vám to bude asi zřejmě úplně jedno). Ať už si totiž vyberete jakoukoliv hru, krátkou nebo dlouho, epickou, nebo skromnou, sandbox, komorák či bitvu, pokud ji dokážete prožít, jen těžko budete odolávat další takové příležitosti.
Co to ale znamená „prožít si hru“ a v čem se to tolik liší od „užít si ji“? Zde je asi třeba zmínit jakousi základní filosofii, kterou se LARPy řídí, a to, že zážitek nemusí být nutně pozitivní, hlavně když je intenzivní. Zní to jako klišé, nicméně pokud tomuhle fenoménu podlehnete, dřív nebo později si (povětšinou) začnete vybírat nejen snadné a veselé role, ve kterých se budete cítit dobře a lépe než v reálném světě, ale (ať už vlivem náhody, osudu, nebo zlovolných organizátorů) sáhnete i po roli méně pohodlné, která před vás bude klást překážky a výzvy, donutí vás konat a rozhodovat se jinak, než byste jako hráč chtěli, vystaví vás nepříjemným situacím, se kterými se budete muset srovnat. A tady už narážíme na to slovíčkaření (a taky to, že se část populace stále na hráče LARPu dívá jako na podivné tvory s masochistickými sklony). Přijde vám nepochopitelné, proč byste si dobrovolně měli třeba vybrat roli chudého žebráka, který nemá ani na jídlo a lidé se na něj dívají jako na odpad společnosti? Nebo roli těhotné matky, která právě přišla o svého muže a musí řešit složitou situaci? Dobře, byli jste někdy v divadle? A zažili jste ten pocit, kdy odcházíte po představení, o kterém vlastně nemůžete říct, že bylo hezké, protože se vás natolik vnitřně dotklo, že nejste možná schopni říct vůbec nic a jen přemýšlíte — o sobě, o světě, o lidech kolem vás, o vašich hodnotách a pravidlech. Přemýšlíte, možná pochybujete, ale rozhodně víte, že vám to něco přineslo, něco to ve vás zanechalo, zapůsobilo to nejen na vaše kognitivní funkce, ale i na vaše emoce. A teď si představte tento pocit ještě umocněný tím, že jste jedním z aktérů toho představení. Už chápete? To znamená prožít si hru. Zažít si to, co běžně nezažijete, prožít každý okamžik, dovolit si překročit hranice vaší racionality a přijmout na okamžik fakt, že teď jste někdo jiný, někdo s jinou minulostí, jinou povahou, jiným světem. Podstata LARPu není v tom, že si navlíknete barevné prostěradlo, nebo super drahý precizní kostým, pobíháte po lese s kusem klacku v ruce, nebo hodujete v síni přepychového zámku z pozlacených talířů. Podstata LARPu je v umění hrát si a prožít okamžik — a někdy třeba i trochu zlobit.
