Lyterární Ďýlny aneb Nepiš do šuplete

Píše se rok 2014. Je podzim a můj spolužák ze střední mě konečně přemluvil, ať dojdu na kurz tvůrčího psaní. Pro to, abych nešel, jsem měl několik důvodů. Nemám rád vystupování před cizími lidmi (neměl jsem, pozn. autora) a neměl jsem rád čajovny (a nemám je rád i nadále, pozn. autora).

Tomu, že jsem nakonec na kurz došel, předcházely přehršle jiných důvodů. Vždycky jsem rád četl příběhy v knihách. Sledoval filmy a seriály. Od pradávných dob, co jsem zvládl udržet moč a kostku v ruce jsme s tátou hráli Dračí doupě 1.6, edici E. Vždy jsem si chtěl napsat svůj vlastní příběh, ale neměl jsem se k tomu. O čem bych psal? Kdo by to četl? Co by mi to dalo? U těchto otázek jsem prokrastinoval až do onoho osudného podzimu roku 2014. Třeba to jsou ostatní lidi, které ke psaní potřebuji. Ostatně, za zkoušku nic nedám. A tak jsem se po dvou letech přemlouvání odhodlal něco napsat.

Setkání předcházela příprava. Domácí úkol, chcete-li. Zadání si už přesně nepamatuji, znělo ale asi takto:

„Napište povídku, jejímž hlavním motivem bude motiv pohádkový — záchrana spanilé panny, princezny/prince. Vymyslete si vlastní příběh a trochu jej okořeňte. Podmínkou je, že ze zachráněného se musí stát zlá bytost a z obludy oběť.“

Hlavou mi skotačily spousty nápadů. Bratři Grimmové, různé filmové adaptace různě známých pohádek. Nevěděl jsem, o čem bych měl psát dřív. Nakonec jsem svůj příběh složil z vícero prvků. Nevěděl jsem, co z toho bude, ale ve finále to vypadalo asi nějak takto

Celkem jasnou představu jsem měl o lamentujícím králi a jeho království. O tom, že mu zlá příšera unesla dceru, se dozvěděl až po třech dnech. Služebnictvo až příliš zaměstnávaly přípravy na oslavu vymýcení všech nestvůr v království, že žel bohu na smutnou novinu holt nebyl čas. Král neprodleně uspořádal turnaj, kde ten nejsilnější, nejstatečnější a nejchytřejší z rytířů jme se zachránit princeznu.

Turnaj vyhrál nějaký zchudlý, leč vykutálený rytíř. Své protivníky přemáhal lstmi. Při závěrečném duelu však těsně před svým vítězstvím přišel o ruku, kterou byl zvyklý třímat zbraně. A tak, po několikadenní rekonvalescenci a s pahýlem v hadrech, vydal se na cestu zachrániti princeznu. Celou dobu se utěšoval, že ztráta ruky za potencionální zisk přeci jen stojí. Většinou však na svém mezkovi bloumal v horečkách a pouze hrdelně skřehotal.

Než dorazil ke sluji nestvůry věznící princeznu, byl z nejhoršího venku, sic stále nemohl pozvednouti meč ve své pravici, ač se o to přes opiáty tišící bolest statečně pokoušel. Po chvíli nemotorného svírání rukojeti meče pahýlem spadl rytíř ve svém rezavějícím brnění na zem. Z výšin se snesl pištivý řev obludy. To už si to střemhlav volným pádem rázovala k ležícímu princi.

Je to drak? Je to varan? Bylo to přerostlé kuře. Ohromné kuře. Titánské kuře. Pětkrát vyšší než princův mezek, který se teď líně pásl opodál na horských rostlinách. Bohužel, kuřata moc dobře nelétají. Už vůbec ne takhle veliká. To poslední, co princ uviděl v očích oné nestvůry, byl strach. Strach ze smrti. Poté už princ nic neviděl — kuřecí mozek a sklivec mu zalátal průzor v helmě. Kuře dopadlo tvrdě opodál.

Tady už si to moc nepamatuji, ale poté, co princ vyšel slepičí stezkou až do sluje, princezna již ubíjela poslední mládě silným řetězem. Vydávala u toho stejně odporný jekot, jako když se před chvílí to veliké kuře vrhalo střemhlav. Chybně to pokládal za kuřecí ryk. Princezna začínala být až moc vlezlá ke svému zachránci, což se princi mrzákovi samozřejmě nelíbilo. Po pár replikách ji svrhl dolů za kuřetem. Dopadla stejně bídně.

Na důkaz toho, že se princ alespoň snažil osvobodit princeznu živou, uťal jí hlavu — to, co z ní zbylo — a přinesl ji zpět králi.

Zde má první povídka končí. Při předčítání kolegům pisálkům jsem se radoval z každého zasmání. A tehdy jsem si řekl, že chci psát. Psát pro tyhle lidi. Nezáleží mi na pravopisných chybách, které jsem si zpětně ani nestačil kontrolovat, ani na to, že mi někdy zadání tak úplně nesedlo… Na druhou stranu to není tak úplně pravda. Právě tady jsem se naučil přizpůsobovat si zadání svým potřebám, svému stylu psaní, u kterého jsem zůstal. Černý humor, hra se slovy, výrazné postavy a prostředí. Chtěl jsem svými texty bavit, což se mi dařilo a stále daří. Bavím se u nich i já. Když jsem je psal, když jsem je četl ostatním.

Za ta léta jsem napsal už hodně kratičkých povídek — většinou 2 až 5 stran. Některé na papír, jiné do počítače. Vystřídali jsme spoustu míst, kde jsme uskutečňovali naše seance. Nakonec jsme skončili v KJM na Kobližné v hudební studovně. Jeden čas a prakticky až do dnešních dní chodím na dva kurzy paralelně. Jednou měsíčně na Kobližnou, jednou týdně na Křižovatku (Knihovna Na Křižovatce, pozn. autora).

Nyní kurz tvůrčího psaní, esteticky nazvaného Lyterární Ďýlny, na Křižovatce sám vedu. Koncept se nezměnil. Neučíme se teorii, nehledíme na pravopisné chyby. Baví nás psát, baví nás bavit se s ostatními. Píšeme to, co se nám líbí — k tomu si přizpůsobujeme velmi volné zadání. Čteme své texty ostatním. Dostáváme na ně zpětnou vazbu.

Srdečně zvu i Tebe. Přijď si vyzkoušet napsat něco, co v tobě dřímá již příliš dlouho. Poděl se s námi o svou fantazii a my se podělíme s tebou. Přijď se pobavit se spolužáky z KISKu a ostatními individui. Přijď se vypsat.

P. S. Nejsme sekta! :-D