Postfaktická doba a fake news
Všemocný prozument — Doba sociálních médií zásadně mění způsoby tvorby a šíření zpráv. Prakticky každý z nás má možnost tvořit a především šířit obsah na víceméně globální úrovni. Pokud se zamyslíme nad formátem publikování zpráv několik desetiletí nazpět, můžeme pozorovat zcela odlišné vzorce, než v současnosti. Pokud jste chtěli publikovat zprávu, pravděpodobně jste byli novinářem, působili v rámci nějakého plátku a každý svůj článek jste poskytli editorovi ke schválení, tento editor se řádně zamyslel nad tím, jakou míru důvěryhodnosti váš výtvor má a rozhodl o jeho publikování. Za každý takový otisknutý sloupek byl někdo svým způsobem zodpovědný. Jistě každá zpráva nebyla objektivní a našli bychom plátky, které úmyslně zveřejňovaly tendenční příspěvky a podílely se na propagandě ve prospěch svých chlebodárců. Nicméně za každou kachnou vedla jistá stopa a autor riskoval práci, případně pověst. V dnešní době však můžeme publikovat ze smartphonu třeba na záchodě a neexistují příliš funkční filtry, které by ověřili kredibilitu obsahu, který vkládáme. Jedna věc je jazyk a výskyt jistých tematických prvků, které jsou společností považovány za nevhodné, s tím si mnoho filtrů poradit dokáže, druhá věc je ovšem pravdivost informací, které zveřejňujeme, na to zatím žádného vševědoucího robota nemáme.
Fakta versus občan — Co to jsou fakta? Zřejmě bychom našli spousty definicí tohoto pojmu a zřejmě by to vydalo na celý článek, nebudeme tedy zabíhat příliš do hloubky a pro naše účely řekněme, že fakta jsou jakési objektivní informace, tedy v ideálním případě nikoli, jak si je vysvětlujeme skrze emoce a předsudky, ale jak by měly platit pro všechny, bez ohledu na příslušnost k sociálním skupinám, či subkulturám. Cosi jako základní kameny, na kterých bychom měli stavět svoje informační výstupy. Problém ale nastává s tím, jak určit která fakta jsou ta nejfaktovatější, jistě se totiž shodneme, že fakta se dají manipulovat, tak jako vše ostatní ve zmateném informačním světě.
Občan versus chaos — Každý den jsme bombardováni neskutečným množstvím zpráv a schopnost zorientovat se ve zdrojích je potřeba trénovat. Profesor Shyam Sundar (Pennsylvania State University) ve své přednášce Proč věříme lživým zprávám? uvádí zajímavé výsledky z oblasti hodnocení článků příjemcem, na základě zdrojů, ze kterých je získává. Kromě jiných zajímavých výsledků, zmiňuje vysokou míru favorizace informací, které získáváme od „přátel“ či na základě hodnocení uživatelů. Tento fenomén neodmyslitelně spjatý se „sociálním“ (Asociálním? Odcizeně sdíleným?) internetem velice napomáhá krytí pochybných zdrojů, ze kterých naše informace pocházejí, typický uživatel sociálních sítí nemá problém považovat za pravdivé to, co sdíleli přátelé, případně dokonce to, co „bylo na facebooku“. Samotná identifikace zdroje je velmi zmatená. Co je vlastně zdrojem daného článku? Sundar mluví o vrstvení zdrojů, kdy považujeme za zdroj subjekt, který je nám z celého řetězce nejblíže, tedy mluvíme například o facebooku, jako zdroji, facebook ale samozřejmě není zdrojem, pouze způsobem zprostředkování. Jiný omyl je považovat za zdroj přítele, který danou zprávu sdílel. Tyto zprostředkující subjekty tedy považujeme za zdroj a díky tomu se již často nepídíme po tom, odkud dané zprávy skutečně pochází. Považuji za nesmírně důležité, aby se programy informační gramotnosti právě na toto opomíjení skutečného původu informace soustředily. Právě takovýto přístup totiž vytváří perfektní mezery pro pronikání fake news a propagandy do informačních kanálů. Co hůře, vzhledem k povaze sociálních médií se stáváme nejen příjemci, ale i šiřiteli takovýchto fake news.
Fakta versus novinář — Obzvláště složitá situace v dnešní době nastává pro novináře. Dat na světě vzniká nekonečné množství a proudí z mnoha různých kanálů, často zprostředkovaně. Žurnalisté jsou tedy stavěni do obtížné pozice. Aby jejich články dosáhly patřičné kredibility, musí si zdroje řádně ověřovat. Podle Gianniny Segnini (článek Investigace s pomocí databází: ověřování kvality dat, publikovaný ve Verification Handbook for Investigative Reporting) se mnoho novinářů spokojí s čerpáním z „ověřených“ zdrojů, případně takových, které sami považují za důvěryhodné, vzhledem k vlastní zkušenosti a dalším faktorům. I zde se však může skrývat nebezpečí informačního karambolu, známý zdroj dat ještě nezaručuje, že jsou tato data kompletní a skutečně relevantní pro daný případ. Jako příklad uvádí Segnini Světovou banku, jíž většina novinářů důvěřuje, jako spolehlivému zdroji. I v jejích databázích ale našla problematická data, která použitá bez důrazu na kontext a bez patřičné opatrnosti mohou být zavádějící, či chybná.
Proto mějme stále na paměti:
Důvěřuj, ale prověřuj!
