Fake news

Sama jsem pojem fake news zaznamenala, asi o něco později než by se slušelo a to v době minulých parlamentních a pak prezidentských voleb. Od té doby, na sobě stále častěji pozoruji obezřetnost se kterou například zprávy na zpravodajských kanálech konzumuji.

Článek S. Shyama Sundara mi představil několik zajímavých pojmů, pojících se s fake news. Nejvíce si sama uvědomuji například tvz. konfimační zkreslení, kdy si vybíráme informace, které potvrzují naše očekávání, bez ohledu na jejich pravdivost. To je podle mě hodně viditelné v české společnosti a souvisí také s takzvanými socialními bublinami, ve kterých žijeme. Dalším pojmem je pak profesionální gatekeeping, který podle Sundara v dnešní společnosti již příliš nefunguje. Lidé jsou podle něj nepozorní k důvěryhodnosti zpravodajského zdroje a nadávají pozor na to, kdo je zdrojem zprávy nebo jsou líní si skutečný zdroj ověřit a snadno tak falešným zprávám věří. Což by podle autora nebyl až takový problém, kdyby tyto zprávy mezi sebou lidé nesdíleli v takovém množství, jako je tomu teď. To, jak rychle a jakým způsobem se fake news šíří, označujeme jako digitální virus.

Dalším prvkem, který k fenoménu fake news nahrává, je to, že zprávy potkáváme kromě klasické staré televize a rádia, také na sociálních sítích v emailech či internetovém zpravodajství. A tímhle způsobem pak vzniká fenomén vrstvených zdrojů. Potože díky těmto novým platformám na nás může působit několik zdrojů v rámci jedné zprávy a když se pak k této zprávě dostaneme například prostřednictvím “zni” někoho nám blízkého, přebereme si ji jiným způsobem, než kdybychom ji poprvé viděli na zpravodajském portálu nebo v televizi.

Infografika o argumentačních faulech, pro mne byla velmi zajímavým a užitečným zdrojem. Argumentační fauly se tedy dělí na ty, které kladou důraz na rozum, důraz na emoce, chybné vyvození, chybnou příčinu a na chybné útoky a obsahové chyby. Je zajímavé si po nastudování těchto faulů uvědomovat, že jsou to věci, se kterýmy se bohužel setkáváme denně. Hned se mi při čtení infografiky, vybovalovali nejmenovaní, vysoce postavení politikové z našeho prostředí, kteří při svých argumentech chtějí zanechat dojem na naše emoce, zastašují, lichotí a zesměšňují. Ale také si uvědomuji, že jedním z argumentačních faulů, je například v reklamě často používán důraz na autoritu a odvolávání se na odborníky, lékaře nebo americké vědce.

Co se týče Investigace s pomocí databází a ověřování kvality dat, překvapuje mě, že se takovéto věci opravdu dějí i na takové úrovni jako jsou například databáze Světové banky. Težko říci, jestli mě více udivuje fakt, že Světová banka poskytuje a publikuje datábáze, které obsahují neuplné nebo zkreslené data, nebo to, že novináři data neověřují a nepátrají po jejich důvěryhodnosti a pravdivosti. Věřím ale, že Giannina Segnini není jedinou, která se věnovala školení novinářů a že od roku 2010, se toto stává běžnou praxí a novináři se o potřebě ověřovat a čistit data učí.

Sama jsem v loňském roce absolvovala předmět Nástoje a metody datové analytiky, kde jsme se s Honzou Mayerem učili s daty pracovat a třídit je, mimo jiné i způsoby, které uvádí Segnini. Zjistila, jsem tak, že třídit data není žádná věda, vyžaduje to pouze trpělivost a trochu důvtipu a hlavně “pochybovačnost”. Je zajímavé, jak lze podle Segnini lehko odradit novináře, tím, že jim ukážeme příliš složité a tajemné informace. Což je vlastně i něco, co funguje i u obyčených občanů. Jakmile máme před sebou informalí mnoho a ještě k tomu jim na první pohled nerozumíme, kde kdo se nechá od jejich zkoumání odradit.