Sebepoznání, sebeřízení, sebepřesah
Dnešní doba s sebou přináší mnoho negativity. Odráží se to jak na nás samotných, tak i na našich vztazích s druhými. Většinu pokřivených scénářů si ale každý z nás nese už od dětství, kdy je do nás vštípili naši drazí rodičové. Děláme to, co chceme? Chováme se tak, jak chceme, aby se k nám chovali jiní? Známe se opravdu dobře? A jde to vůbec, mít nad sebou a svým jednáním čistý a nezaujatý nadhled? Lidský mozek je naštěstí i ve věku pokročilém vystavěn z hmoty elastické a tvárné, pojďme se tedy o sobě něco nového naučit a s trochou vůle na sobě i něco málo změnit.
Na začátek bych uvedl, že většinu těchto poznatků čerpám z úžasné oranžové knížky od Marka Hermana s názvem „Najděte si svého marťana — co jste vždy chtěli vědět o psychologii, ale ve škole vám to neřekli“. Pojmem „marťan“ autor označuje toho malého človíčka v nás, dětskou dušičku, se kterou jsme postupem času ztratili kontakt a zakopali ji hluboko v sobě pod vrstvy racionality a dospěláctví do té míry, že už nám připadá jako z jiné planety, ať už jsme to udělali vědomě nebo ne. Tento titěrný, ale velice důležitý marťan ovšem přebývá v každém z nás a pokud budeme chtít, můžeme ho opět vynést na povrch.
Narodili jsme se do tohoto světa jako lidé, stejného druhu, a přece každý jiný. Co nás ale všechny spojuje? Co zajišťuje každodenní chod společnosti, možnost interakcí s druhými? Co je tím hnacím motorem? Jsou tu naše potřeby, které jistě znáte z Maslowovy pyramidy — a tou základní pro naši mysl je potřeba bezpečí a lásky. Být neohrožený a být milován, realizovat sebe sama a být za to nějak oceněn. Tato potřeba se projevuje ve třech rovinách, které se označují jako „hlady“. A po čem to tedy všichni hladovíme?
1. hlad po potravě — Náš prehistorický mozek má odjakživa zakořeněné, že potřebujeme nashromáždit dostatek potravy k přežití.
2. hlad po struktuře — Ve všem, co děláme a prožíváme, potřebujeme mít smysluplnou strukturu a následnost, tedy co je teď, jak dlouho to bude trvat a co následuje potom. Jde o přesvědčení, že to, co děláme, má nějaký význam a smysl.
3. hlad po podnětech — Tento „hlad“ nás ale nyní zajímá nejvíce, povíme si o něm v následujících řádcích.
Ke správnému psychickému vývoji potřebujeme dostatek správných podnětů. Na podněty je člověk nejcitlivější od narození od šesti let a v této době hraje největší roli máma a její péče. Jako děti potřebujeme dostatek lásky a něhy a pokud se nám jí dostává málo nebo nedostává vůbec, ovlivní tyto deprivace naše budoucí životy v mnoha ohledech. Potřebujeme si vytvořit důvěrný vztah, ve kterém se nám bude dostávat tzv. pohlazení, tedy jakýchkoliv projevů upřímného uznání. Na vztahu matka–dítě závisí celá budoucnost lidské bytosti. Náš marťan v té době získává mnoho láskyplných pohlazení, kterých se nám však s přibývajícím věkem nedostává tak často. Nedokážeme s ostatními komunikovat otevřeně a lidsky. Jakým pohlazením tedy probudit u druhého jeho marťana, spícího v pravé mozkové hemisféře?
Někdy dělá problém i samotné oslovení. Předpokládáme, že když jednoduše začneme mluvit, druhý poslouchá a rozumí, ale ne vždy tomu tak je. Předpokládejme, že marťan je jako malé dítě v každém z nás. Jak byste přistupovali k dítěti?
· Marťana můžeme oslovit například pohledem do očí, jelikož ty jsou branou do duše.
· Marťan se rád směje a síla úsměvu je nepopsatelná.
· Marťan má rád doteky, což můžeme projevit upřímným stiskem ruky při pozdravu nebo přátelským poplácáním po zádech, čímkoliv, co je v dané situaci vhodné.
· Marťan miluje představy. Stačí jednoduchá věta „Představ si, že…“. Stejně tak má rád i příběhy.
· Marťan slyší na své jméno. Vyjadřujeme mu tím to, že se o něm zajímáme.
· Marťan je rád, když mu někdo naslouchá a v podstatě říká — mluv, zajímáš mě, jsi pro mě důležitý, můžeš se na mě spolehnout.
· Marťan touží po ocenění za své jednání, uznání od druhých.
I dnes potřebujeme tato pohlazení každý den, jenže naše společnost se orientuje pouze na výkon, kdy nás někdo zajímá pouze v okamžiku, kdy něco dokáže, nebo na chybu, kdy začínáme komunikovat, až se něco pokazí. Erich Fromm rozdělil moderní společnost na dvě mentality — mít, která většinou převažuje, a být. Mít — jsem to, co mám, moje hodnota je moje vlastnictví. Být — jsem to, co cítím, o čem přemýšlím a jaké mám vztahy. Nebylo by hezké, kdybychom se všichni snažili jednoduše být?
Naše chování k sobě samému a ke druhým, jak jsem již zmínili, ovlivňují scénáře, které do nás vepsali naši rodiče. Pokud se nám nedostává pohlazení a slýcháme jako malí věty „Jsi budižkničemu, nic nedotáhneš do konce, mám tě plné zuby, zmiz mi z očí, všechno pokazíš…“, tak nám tento hlas svědomí, ta postava rodiče zůstanou navždy uloženy v mozku a uplatníme je v budoucnosti, jelikož se snažíme „uspokojit“ svého rodiče. Je to moje máma, má mě ráda, proto jí musím vyhovět. Proto zase dostanu pětku na vysvědčení, protože mi říkala, že jsem hloupý a dělám tak tímhle mámě radost. Proto ukončím studium těsně před koncem, protože na to nemám, jsem zbytečný, a to je to, co mi máma vždycky vtloukala do hlavy, a tak to nejspíš má být.
Podceňujeme sílu slov a sdělení, která předáváme dál. Takto pochroumaní jedinci budou v životě mít spíše problémy. Existuje cesta ze začarovaného kruhu ven? Je kamenitá, ale schůdná.
Pokud jsme dostávali jako malí tyto podněty, fixujeme se na ně, jelikož jakýkoliv podnět, byť negativní, je lepší než žádný. Zde je potřeba si uvědomit, co je „moje“ — jak smýšlím já sám za sebe, jaké mám hodnoty, a co je „jejich“ — co chce hlas rodiče v mé hlavě, co jsou jejich hodnoty, co mě naučili a co považuju za správné.
Většina lidí svůj život nežije, prostě se jim jen tak „děje“. Neznají sama sebe, své přednosti a nejednají k dosažení svého cíle, mají-li nějaký. Musíme v sobě probudit svého vlastního marťana, povzbudit ho pozitivními pohlazeními a dodat mu novou energii. Jedině tak můžeme být přítomni v okamžiku a změnit své smýšlení.
Prvním bodem na naší cestě je „být u sebe“ — být přítomen, uvědomovat si své jednání. Na otázku „Proč jsem to udělal?“ mít namísto odpovědi „Já vlastně ani nevím…“ nějaké smysluplné vysvětlení a nefungovat jako polospící automat.
Dále je potřeba si uvědomit, že rozhodujeme sami za sebe a za svá rozhodnutí a jejich následky neseme zodpovědnost. Mám možnost začít, pokračovat, skončit, ale všechna tato rozhodnutí jsou jen a jen na mně. Obsahy mého myšlení určují způsob mého chování.
Vedení rozhovorů se sebou samým pomáhá hodnotit své činy a vědět, čeho se příště vyvarovat.
Během cesty nás mohou zdržovat strach, odkládání nebo obelhávání sebe sama. S trochou vůle a připomínání primárních cílů cesty je lze překonat.
Na konci našeho putování se v nás probudí marťan, který může hrdě prohlásit: jsem u sebe, jsem teď a tady, jsem poctivý a upřímný k sobě a k ostatním. Mám možnost volby svého jednání, mám nad ním kontrolu; vím, co a proč dělám a co z toho pro mě plyne.
Na závěr si shrneme naše poznání pod tři kouzelná slovíčka uvedená v názvu.
Sebepoznání je momentem bytí u sebe. Uvědomění si, kdo jsem a co je pro mě důležité. Rozumím sám sobě, mám v sobě oporu. Nevadí mi být o samotě, je mi při tom dobře.
Sebeřízení označuje etapu, kdy vím, co chci a co pro to dělám. Umím začít, přestat nebo pokračovat podle toho, jak se rozhodnu.
Sebepřesah je poslední fází, které lze dosáhnout pomocí sebepoznání a sebeřízení. Naučím se něco nového, sáhnu si na svůj limit a dokážu ho překonat. Daří se mi změna k lepšímu. Jsem schopný poctivého a střídmého pohledu na sebe sama a na svět kolem. Chovám se tak, jak bych chtěl, aby se druzí chovali ke mně.
Marťan v našem nitru touží proniknout na povrch a být nejlepší verzí sebe sama. Vždyť kde je psáno, že člověk nemůže být stále dítětem, bez toxických scénářů, hráčem na své vlastní triko, jedincem, který vidí svět nezaujatě? Jedině tak můžeme vytěžit maximum ze svého života.
