Jak se otevírá?
Nikdy jsem v knihovně nepracoval. Po pěti letech studia knihovnictví a informační vědy znám stále knihovní prostředí z venku, z dálky, z povídání, z pohledu pokročilého uživatele, z právního rámce. Týden referenčních služeb v knihovně FF MU není skutečnou praxí, ale povinným opakováním abecedy při strkání signatur do korektního místa v regálu. A nemyslím to tak zle, jak to zní, nikdy jsem se do vnitřního fungování knihoven ani zapojit nesnažil a myslím si, že příležitosti byly a jsou. Jen chci uvést kontext textu, moje postřehy nevychází ze zažité zkušenosti, spíše z dojmů a útržků, které víří mou sociální a informační sférou. Která se s tou odborně a profesně knihovní nutně sem tam potkává.
Proto taky nemám pocit, že bych byl kompetentní napsat souvislý text na specifické podtéma fungování otevřených nebo zavřených knihoven, řešit problém nebo popsat výzkum, a vložit do něj vlastní přínos. I když paradoxně jsem výzkum v MZK vlastně realizoval, heh. Proto volím formu několika poznámek, myšlenkových pochodů, které jsem si zaznamenal při četbě materiálů, zejména těch z Dánska.
Knihovna jako stravitelnější CPS
Co máme v Brně dnes otevřené. Ve smyslu 24/7 a pohledem studenta. Celouniverzitní počítačová studovna v samém centru města, která nabízí internet, počítače a židle. A chodím tam rád? Ani ne. V knihovně se líp učí, v kavárně se líp sedí. Vlastně tam skoro nechodím. Co vede studenty k tomu, aby tam existovali? K práci na školních projektech je přeci knihovna lepší, povětšinou má hezčí prostředí, dostupné zdroje. Kdyby byla univerzitní nebo městská knihovna otevřená nonstop, asi bych ji navštívil raději. Ale ten účel nebývá jen studijní. Občas se potřebuju v zimě hodinu někde ohřát - v noci, počkat na vlak - v noci, pozevlit na síti než začne koncert - v jedenáct, prospat se, protože nejsem z Brna a nevím kam 4 hodiny jít. 24/7 knihovna by asi byla schopná nalákat pocestné hledající safe place pro neproduktivní části dne, nebude-li mít punc místa, kde není legitimní nestudovat. Když bude aktivně vyzývat k využívání příjemného prostředí, klidně k tomu spaní a Facebooku.
Co je komunitní prostor?
Mám pocit, že prezentovat knihovnu jako komunitní prostor, jako místo pro setkávání nebo jako platformu pro trávení volného času, je trošku klišé. Všichni to moc chtějí, ale přesto si dají na prosklené dveře 3–5 nálepek se zákazy činností, které jsou pro trávení fajn chvil typické. Pít, jíst, vyvalit se do nějaké nedůstojné polohy, dát si druhou židli pod nohy. Co se teda smí a co ne v komunitním prostoru v knihovně? Knihovní řád versus atmosféra, co je ok a co ne, neformalizovaná, sociální. Spát a ani se nesnažit tvářit nenápadně? Povídat si s někým jinde než v suterénu? Udělat si sám kávu a pak ji pít u půjčené knížky — i přes riziko nehody? Otevřeme možná úzkostné zvyky chrámu vzdělání a nechme uživatele šoupat nábytkem a pěstovat kaktusy na oknech. Třeba i bez ptaní. Nebo bez senzorů hluku co udělají vizuální “Ššš”, automatizovaně. Nebude to největší tahák komunitní návštěvnosti, chuť udělat si to trochu svoje?
CCTV a radikální důvěra
Tak už je teda 24/7, město to po roce smlouvání odkleplo. A jak se to bude kontrolovat, když chceme ušetřit na platu zaměstnanců? Že se tam nedějí nepřístojnosti. Rozdáme RFID čipy (veřejná instituce, lidi přichází a odchází, nikdo se jich neptá, i ten bezďák si udělá čaj ve tři ráno - nejde to kartičkování trochu proti smyslu?) a do každé místnosti bude nasměrovaná kamera. Já si takto ten otevřený prostor nepředstavuju, nechci aby mě knihovna natáčela nonstop, indoor, preventivně. To co v textech označují autoři jako radical trust je mi sympatické. Dejme lidem prostor a věřme, že nebudou mít důvod si ho ničit. Že není doutnající podstatou člověka krást a rozbíjet, když se nikdo nedívá. A kdyby náhodou, stejně tam vždycky poblíž nějaký správce nebo vrátný bude, co když praskne vodovodní trubka nebo se vypnou světla nebo někomu foukne toner do oka. Dánsko má starou demokracii a úctu ke knihovnám, tak uvidíme, jestli ji máme i my v mladé. Za ušetřené platy noční směny knihovníků nebo pořízení 14 HD kamer a velínu se 14 obrazovkami se nejspíš ty rozbité hrnky, židle a ukradené výtisky Viewegha tak jako tak zaplatí.
A #pročjako?
Co jsou nakonec hodnoty, které udávají směr, jakým se chce otevřená knihovna designovat? A co jsou identifikátory, zdali se to daří? Počet výpůjček, návštěvníků týdně, otevřených hodin ročně, zodpovězených rešeršních dotazů, lajků na FB profilu? Proč otevírat instituci, která se provozuje jednodušeji, když je povětšinou zavřená? Odkud pramení tlak na její otevírání a co je ideální stav. Naivně vidím, jak je to to štěstí z existence ve veřejném prostoru, spokojenost byť i mála pravidelných návštěv se službami informačními i kompletně neodbornými, neformální lidské prostředí, vlastní iniciativa uživatelů co se týká pořádání akcí, podpora a zázemí obalená přístupností časovou, digitální, architektonickou, … Pokud se financuje a hodnotí pohledem na statistiky výpůjček, tak asi není 2017 a není potřeba se otevírat a je to celé buzzword, jen pěkné téma na konference. Tady vnímám rozdíl mezi open a self-service. Selfcheck to nespasí a nestačí. Když nevíme, ptejme se lidí, design služeb (& shit), všechny ty cool participativní přístupy už chvíli známe, technologie máme.
Ale uvědomuji si, že lidé, kteří chtějí nějak revolučně otevírat, často nejsou ti, kteří nakonec rozhodují, a že pomalu je lepší než vůbec.
Jinak do toho jako ale vážně moc nevidím.
