Algoritmizace práce

Kámoš, co ho poslední dobou znal víc z fejsbuku, než z baru, napsal nedávno mimojiné, že neexistují práce, kterou budou lidi dělat líp, než roboti. Zajímavý řikal si on, ale pořád shledal kolem sebe spousty práce, kterou si nedokázal představit jako zalgoritmizovanou, nebo vykonávanou robotem. Neznamenalo to, že by si myslel, že to není reálný, to vůbec.

Rozhod se teda jako takový mentální cvičení sepsat zaměstnání, který si on osobně nedovedl představit nahrazený umělou inteligencí poháněnou pokročilou analýzou dat. A jasně, nebudou to fachy typu skladníka, nebo strojvůdce.

Lidi potřebujou někoho obdivovat, k někomu vzhlížet. Potřebujou mít vzory, aby měli s čím se srovnávat. Vzory, hrdinové, hvězdy generujou příběhy, mýty, legendy. A to lidi vždycky chtěli a chtít budou. A navzdory tomu, že lidi činnosti jejich hrdinů a vzorů většinou nevnímají jako práci, práce to je, protože ty konkrétní hrdiny to živí.

Jasně, můžete vyrobit robota, kterej přejde ocelový lano natažený mezi dva mrakodrapy, a co jako? Kde je nějakej effort, nějakej příběh, nějaký naplnění životního snu a vytvoření motivace pro hromadu dalších lidí? Kdo zná příběh Philippa Petita ví, že tenhle francouzskej pouliční kejklíř se jednoho krásnýho dne rozhod naprosto ilegálně natáhnout ocelový lano do výšky 412 metrů, mezi budovy právě dokončovanýho Word Trade Centra v New Yorku. To se mu se skupinou dalších spiklenců podařilo a Philippe se s 25 kilovou balanční tyčí 45 minut smál, z naprostý prázdnoty tý nepředstavitelný hloubky, bezmocnejm policajtům, který na něj ze střechy nevěřícně valili augle. Není to klasický zaměstnání, ale umění v jakýkoli formě, který bude postrádat lidskej element, přestane být předmětem možnýho obdivování, nebo vzdávání respektu chcete-li. Přišlo mu zatraceně těžký obdivovat googlí algoritmy za to, co halucinovali za obrázky, protože za tím viděl, jenom “if-then” konstrukci. Když se ale v národní galerii postavil před Muchovu Slovanskou Epopej, měl co dělat, aby se nerozbrečel.

Taková bankovní loupež, napadlo ho, to je vlastně taky forma obživy, ačkoli to někomu může přijít padlý na hlavu. Pokud se zalgoritmizuje k dokonalosti, bude to jedná velká nuda, která nepovede k ničemu jinýmu než faktu, že se někdo řádně napakuje, spakuje a zmizí v zapomnění. Ale jakmile něco takovýho, rozumějte dokonalou loupež, začnou plánovat lidi, zaručuje to v určitejch případech story jak hovado. A lidi chtěj story a budou je chtít i v budoucnosti. Nedokázal si představit, jak by jeho život vypadal, kdyby neexistoval kriminálník zvanej Neil McCauley, kterýho po Chicagu naháněl detektiv Chuck Adamson. Tyhle dva předváděli natolik neuvěřitelnou hru na kočku a myš, že podle nich v roce 1995 Michael Mann natočil film Heat. Kdo nezná tuhle legendární rekonstrukci bankovní loupeže v tomhle filmu, jen těžko pochopí, že se v roce 1997 dva cápci inspirovali tímhle bijákem a s kvérama a neprůstřelnejma vestama vlítli do jedný z hollywoodskejch bank skoro stejně, jako to proběhlo ve filmu. Tenhle úlet spustil jatka jak z GTA 5, featuring L.A. PD. Jeden z chábr to koupil členem SWAT týmu a skapal na místě, druhej se zabil sám potom, co ho trefili do nohy. Celá přestřelka byla přenášená celostátní televizí. V dokonale zalgoritmizovaným světě nejspíš nepůjde nic ukrást, protože veškerý prachy budou representovaný bitcoinem a pokud vo něco půjde, tak maximálně vo souboj algoritmů. Kdyžtak koukal na toho neskutečnýho De Nira s Al Pacinem, přemejšlel, jak by algoritmus nahrazoval tuhle hereckou symfonii.

Sem tam rád zašel s kámošema na tribunu, dát si Kácov a klobásu a vobčas zařvat: “Tempo, tempo!”. Představa, že by tam pobíhalo 22 robotů zalgoritmizovanejch k dokonalosti ho unášela na vlně nepředstavitelný nudy. Když je něco dokonalý, negeneruje to chyby a nedá se to tudíž vobehrát. Taková česká liga taky neoplývala bůhví jakou kreativitou, nebo extra zábavností, ale koukat hoďku a půl na pobíhající roboty, který si z podstaty vlastní dokonalosti nemůžou dát gól, protože jsou vzájemně neobehratelný ho ubíjela. Vlastně, napadlo ho, kdo by po dobu utkání držel míč? No a teď si to představte. Je červen roku 1976 a Československo je s Německem ve finálovým klání o mistra Evropy. Rozhodčí píská pencli a Tonda Panenka to jde čutnout. Kop! Sepp Miller volí skok na levou stranu, ale je mu to plat prtný, páč Tonda volí legendární dloubák! A ahoj. Řikal si, tyvole nevim, ale tohle chcete algoritmizovat?

Algoritmizovanej sport nedává smysl, stejně tak, jako algoritmizovaný umění. Vyndejte z toho lidskej faktor a bude to stejně zábavný jako hlídat vrátnici v Pripyati.

Algoritmizace kreativity zabíjí její podstatu.

Patřil mezi generaci, který se tou dobou řikalo Millenials, což neznamenalo, že vobčas nezapad do Vagónu na Krausberry, nebo do Vopice na Starý pušky. Přitom podstatnou část mládí strávil na vlnách algoritmizovaný hudby, když mu do sluchátek Reverb z Dvoiky Troiky namotával ty svoje beaty, syrový jak celer. Vždycky si myslel, že v poslechu hudby je dobrý mít přesah, stejně tak jako nejezdit v létě pořád jenom na Kokořín. Existuje nepřeberný množství hudby, který s pomocí současnýho softwaru asi jakž takž můžete zalgoritmizovat. Ale to sme tam kde sme byli, řikal si. Strojovým učením můžete algoritmus zasypat veškerou známou klasickou hudbou a říct mu, ať vysype třeba best of barokoKlasicistněModernistickej blábol. Ale kdo by vo to stál? Lidi se chtějí podivovat nad Smetanovým mistrovstvím. Nechápat, jak je možný, že cyklus Má Vlast napsal, potom, co úplně ohluch. Chtějí pod pódiem omdlívat a ječet natolik, že se Beatles měli problém navzájem slyšet. Zajít na Gabrielův živák, ze kterýho kombinací několika uměleckejch žánrů vznikne nadkategorický dílo.

To je ale vole samý umění a sport, slyšel lidi řikat. Fakt, že jo. A protože měl zase vlasy na hlavě, jak když kopne do drnu, přišla mu představa, že v jeho oblíbeným barber shopu bude místo toho sympatickýho pokérovanýho týpka, stát nějakej robot, fakt ujetá.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.