Cesta

Bráchové byli pěkný vejlupci. Byli oba výrazně starší než brácha první a vyrůstali spolu. Když dostali malýho chemika, panelákovej byt doznal značnejch úprav po jejich pokusech s různejma druhama detonací a chemickejch reakcí. Nejstarší brácha jednou v nestřeženým momentu dědovi kolínskýmu vysypal popel z cigára, do půlky ho nahradil seškrábanou sírou ze zápalek a pak v rohu nedočkavě čekal, až si děda zapálí. Děda ho pak zmlátil, až se hory zelenaly. Když se pak narodil on, jejich nejmladší brácha, měli z toho velikou radost. V období mezi 2–4 rokem šel první brácha na operaci mandlí. Za statečnost, nebo za co vlastně, mu rodiče koupili velikej model auta na setrvačník. Bráchové se ale rozhodli udělat si z něj cvičnej cíl a rozstříleli ho flusbrokem. Už si nepamatuje, co mu na to řekli.

Vědci a spousta lidí říká, že láska a zamilovanost je jenom chemická reakce v mozku. Maj to podložený empirickejma studiema. Říkal si teda, proč na tu reakci už dávno nevymysleli nějaký protilátky, kolik trápení by to na světě ušetřilo.

Trápení.

Křivdy.

Pomluvy.

A tadyty věci.

Namísto protilátek ale chrlej tyhle studie pořád dokola, a tak lidi seděj v barech a řešej si svý věci. A barmani se tak stávaj vrbama týhle doby.

Svět se změnil. Svět se změní, když má najednou člověk pro koho žít, páč potom ho může na tomhle světě srát cokoli třeba na entou, ale on ví, že mu to může bejt u prdele, páč má svůj smysl života, na kterej stačí pomyslet a všechny prudy a problémy se rozplynou jako mlha po dešti. Když se pak ten smysl z nějakejch důvodů taky rozplyne, spousta lidi ho začne hledat někde úplně jinde. V chlastu, nějakym syntetickym svinstvu, práci a jinejch závislostech.

Říkal si, proč nevyvinou protilátky.

Ale lidi jsou různý a smysl života si uměj promítnout i do jinejch věcí než lidskej protějšek nebo chlast. Když pracoval onehdá na stavbě v Anglii, kde na něj 12 hodin denně řvali skotský supervisoři, stačilo mu vzpomenout si na jeho tehdejší holku, která na něj čekala ve vesničce za Prahou, a mohl se těm skotům s klidem usmívat, i když mu zrovna z metru řvali do ksichtu: “Move your fukin’ ass lazy bastard!“.

Zajímavý je, že docela hodně lidí umí druhýmu, kterej je ze svýho smyslu života na dně, střízlivě a konstruktivně poradit. Když jsou ale na dně pak oni ze stejnýho důvodu, můžou si ty svý konstruktivní rady strčit leda do prdele, protože najednou nefungujou.

A tak už na gymplu byl schopnej svý kámoše a kámošky podržet, poradit jim a pak sám sebe vodrovnat, když jeho smysl života začal sublimovat.

Ve druháku podniknul s kámošem, co s nim bydlel v paneláku, první přechod v horách. Hned dostali pěkně za vyučenou, když je dvoudenní bouřka málem sfoukla z hřebene, kde si blázni nezkušený postavili stan. Tenkrát si říkal, že se bude do hor vydávat sám, hledat něco, vo čem slýchával, že je v sobě dobrý najít. Pryč vod civilizace, zpátky do lůna matky přírody. Jenže jak tam tak seděl na skále po bouřce, v očekávání bouřky další, víc a víc mu docházelo, že to sám asi jen tak nenajde.

Chyběl mu tam jeho tehdejší smysl života.

Vždycky, když se vrátil z nějaký cesty domů, uběhla nějaká doba a on přemejšlel, jak si co nejlíp navodit atmosféru a vzpomínky z cest. Prohlížel si fotky, co nafotil. Pročítal se deníkem, kterej tam napsal. Prohrabával různý materiály, který během tý cesty nasbíral.

Ale pořád to nebylo ono.

Jednou byl v Gruzii s kámošem, kterej bydlí na sídláku, kterej tam soudruzi postavili pro vojáky z povolání, a tomu kámošovi se možná i proto říká mimojiný brigádní generál. Strávili tam necelej měsíc, a jakmile vypukla válka s rusákem, sbalili si svejch pět švestek a přes Turecko si to namířili domů. S sebou vezli různý cetky a taky nějaký lahody, který tam pojídali. Když pak po několikátý doma na sídláku projížděl fotky z tý cesty, otevřel si k tomu balení sušenejch ančoviček, který by asi ledaskdo jen po otevření toho balíčku, nehodil ani kočkám. Jak to tak u těch fotek pojídal, začalo ho to vpíjet zpátky na Kavkaz. Jenom ta divná chuť sušený prosolený hmoty někde z Krymu ho dokázala vrátit ty tři tisíce kiláků zpátky. Měl ještě jedno gruzínský pivo, tak si ho otevřel a užíval si ten pocit jakobytambyl.

Stejnej pocit transportu prostorem a časem mu zprostředkovávaly vůně.

Každá zem má svý specifický pižmo, pachy, smrady.

Každý podnebný pásmo.

Každý hory.

Každý město.

Jo a taky každá holka.

Když pak člověk ucítí, něco co už ho někdy prásklo přes nos, je to jak stroj času. Tak proč ho vynalézat? Když stačej chutě a vůně. V rámci možností, říkal si.

Bráchové vyrůstali v době pískání před barákem. Když chtěli, aby šel kámoš ven, stoupli si pod panelák a z plna hrdla pískali, dokud se nenasral celej panelák, včetně kámošovejch rodičů, který pak na kámoše řvali, jakej idiot to zas píská pod voknem. Když si chtěli něco domluvit, zvedli sluchátko a vytáčeli číslo na kámošovu pevnou. Když z nějakýho důvodu na domluvenej sraz nemohli přijít, nepřišli a kámoš nevěděl proč. Když chtěli pokecat vo věcech s kámošem, tak aby to neposlouchali rodiče, šli před panelák do budky vytáhnout půl krabky startek se sluchátkem přilepenym na uchu. On to taky ještě zažil a vzpomíná na ty časy točení číselníkem bakelitovýho telefonu, shánění první telefonní karty, zvonění na zvonek paneláku, strkání sirek do zvonku na paneláku, když je někdo nasral, tahání se s partou po sídláku, ježdění na zadní masce metra, takový strictly analog vzpomínky.

První foťák mu do ruky dal jeho nejstarší brácha. Bylo mu šest a šel s bráchou a nějakou bandou jeho hipísáckejch kámošů do Průhonickýho parku. Válet se, procházet a FOTIT. Ten stroj byl Praktica LTL 3. Druhou věc, ze který mu šla hlava kolem byl externí expozimetr. Tak se vod ranejch let učil ručně změřit expozici, aby mohl vyfotit nějakou svojí první pampelišku. Když se z tohohle květinovýho výletu vrátili k bráchovi dom, otevřel mu tenkrát brány do jinýho světa v podobě temný komory v miniaturní koupelně. Vůně foto chemikálií byly jako rajskej plyn. Proces vyvolávání, kterej sledoval bráchovi pod rukama, ho fascinoval víc než simultánně dabovaný akčňáky s Arnoldem. Tenhle tmavej mikrosvět na hranici reality a snů byl pro kluka v jeho věku něco jako výlet do vesmíru pro fanouška Oken vesmíru dokořán.

Doteď vezme občas do ruky starou dobrou zrcadlovku na film a udělá nějaký snímky. Kecá vo tom s jeho strejdou, kterýho poznal v baru Pod Petřínem, když před lety, kdy ještě nejel youtube, sháněl klipy jeho další oblíbený kapely Fear Factory. Strejda má voko. Nemyslí si to jenom on, ale i další lidi, který dokážou poznat Newtona vod Koudelky. Se strejdou kecá taky často vo životě, protože strejda je poučenej. Někdy se poučujou navzájem, to když se blížej magický hranici vosmýho piva. A protože maj voba rádi muziku, zejména tu kytarovou a tvrdou jak Zemanovy játra, sou spojený na vícero frekvencích.

Pod Petřín ho poprvé vzal brácha, když mu bylo ještě náct. Hned mu učarovalo kouzlo týhle hospody zašitý v polosklepě na Malý Straně. Taky kouzlo, který znal z prvních návštěv hospod na sídláku s bráchou — bejt součástí stolu o generaci starších lidí. Když člověk vlezl Pod Petřín, hned uviděl ty obdélníkový stoly vobsypaný nespočtem charakterů lidí. Byli tam:

Hipíci.

Pankáči.

Metly.

Stará garda z Malý Strany.

Zabloudilí turisti, který Vlasta s Václavem během hodiny zlili a vytáhli z nich i to co oni nechtěli a řekli: „Vodchod a další!“. Panoptikum lidí, který vydávalo zvuk jako ze včelína. Vlasta s Václavem, kterej tenhle úl drželi pevně v rukou a nosili neustále další a další piva, takže člověk nemohl odejít jinak, než pod malostranskej vobraz. Po čase, co tam chodil s bráchou a klukama, mu začali chlapi vod výčepu říkat brácha. Bylo to roztomile familiérní a je mu to dělalo radost. Pak Pod Petřín zrekonstruovali. Vod tý doby tam bráchové vlezli všehovšudy třikrát.

Poslední záchvěv.

Poslední pokus zvyknout si na novej Pod Petřín.

Leda hovno. Au revoir Pod Petříne!

Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.