Hurvajs

Usínal na matraci a z malýho přenosnýho repráku mu do uší Skupa promlouval krzevá Spejbla a Hurvínka. Dětinský, infantilní, slyšel lidi říkat. Jenže kdo zná tyhle původní starý Skupovi etudy, moc dobře ví, že je to víc pro dospělý než děti. Znova a znova ho zarážel ten jemnej a skoro jakoby schovanej humor, kterej ty krátký příběhy provázel. Vypravěčský umění, intonační skoky mezi dvěma rolema v rámci vteřin, to všechno ho bavilo natolik, že mu nevadilo usínat u stejnech příběhů každou noc. Navíc už i Skupa byl na Spotify. Ty vole, to je doba řikal si a vzpomínal na časy, kdy z vinylu přehrával na kazetu, kterou pak přetáčel na tužce vod Kohinooru. Vedle Kohinooru chodil na gympl. A zrovna nedávno se kámošovi, co tam chodil s ním narodil kluk. Tak ho zapíjeli v baru a říkali si, jestli kurva už nejsou náhodou starý.

Oči. Detektory a zároveň hlásný trouby. Jel metrem, poslouchal nějakej newyorskej hardcore, až se mu z toho v hlavě kácel amazonskej prales a najednou si všiml holky, která seděla naproti. Koukal na ní a z jejích očí bylo jasný, že holka má nějakej nehezkej problém. Sedm stanic podzemky. Lidi, který u ní seděli postupně vystoupili. Řikal si, vole sedni si k ní a normálně k ní promluv, co ti to asi udělá ty chytrej. Neudělal to, a tak holka vystoupila i se svym problém a šla někam do sídliště. Oslovit jen tak někoho cizího. Ve velkym městě. Na ulici, v metru, tramvaji. Přemejšlel kolik lidí to za jeden pitomej den asi tak zkusí. Moc asi ne. A přitom to může vygenerovat zajímavý a hezký situace. Nebo taky pěstí.

Pracoval teď pro firmu, která byla před vánocema v takovym kole, že nikdo už nevěděl ani, kde má vlastní nohy. A tak jezdil dvěma autama mezi klientama, výrobou a skladem, ty klienty uklidňoval, řešil s nima vobjednávky, faktury, pomáhal v tý výrobě, kde nestíhali ani spát. Usmíval se, když si vzpomněl, jak mu kamarádka, která ho tam natáhla říkala: „Pojď k nám budeš dělat v ilustrátoru grafiku!“. Nejzajímavější na tomhle byli lidi. Hlavně ve výrobě na malý vesničce směrem na Plzeň. Takový ty mámy, paní a babičky. Sedával mezi nima, pomáhal jim a poslouchal jejich rozhovory. Vo tom jak se starej Kolomajzník zase nadral tak, že netrefil domů a dělal návrhy všem ženskejm z vesnice, co cestou potkal. Vo tom esli má paní jet pro chleba a droždí do Berouna, nebo ho budou mít v sámošce na návsi. Tohle byly ty pozitivnější setkání. Horší byly existence, většinou na recepcích nějakejch nadnárodních firem, který si tam snad ty vole léčili svoje komplexy. Permanentně nasraný lidi, který potřebujou kazit den všem vůkol. Měli by si pustit Hurvínka napadlo ho. A jak tak jezdil tim velikým autem po dálnici slyšel zdálky: „Hele ty prej si tomu pražákovi načechral pilíř!“

Psal mu kamarád, co žil s rodinou v Kazachstánu, že už tam asi zůstane napořád, protože seděl doma a koukal, jak mu barák mizí pod sněhem. Ptal se ho, jestli má na ten svůj poladěnej Jeep radlici a on mu odvětil, že má jenom Uzbeka s lopatou. Hehe, řikal si a on mu napsal, že už se nedostane ani na nákup a bude muset sníst svýho prvorozenýho syna. Otcovská láska v kazachstánský zimě až za hrob napadlo ho.

Zase šel na Járu Rudiše do Archy. Tentokrát s milým dámským doprovodem. Neměli lístky, a tak stáli a čekali v doufání, že si někdo nevyzvedne rezervaci. Ona mu říkala, že to musí vyjít, protože potřebuje mluvit s Rudišem. Vyšlo. Járu potkali o přestávce ve foyer a z jejího úmyslu s ním mluvit se vyklubala roztomilá finta, aby s ním mohl mluvit on vo tom jeho psaní. Bylo to fajn a Jára Járovi říkal: “To je dobře, že píšete, tak mi to ještě jednou pošlete.” Magnesia tyvole Litera 2030 řikal si.

Už přes měsíc se město topilo pod poklopem ocelově šedý inverze, která na lidi působila jako svěrací kazajka. Kdo měl čas, utíkal o víkendu někam do hor, aby se aspoň na chvíli z tohodle krystalicky čistýho hnusu dostal ven. Napadlo ho, jestli je možný bejt závislej na serotoninu, protože absence tý žlutý koule na obloze už začínala bejt vopravdu nesnesitelná. Zavíral oči a viděl závěje prašanu někde v horách, na nohou placky široký jak dunaj, jízdu touhle pohádkou, která připomíná spíš plavání v moři a pak ty oči otevřel a viděl namrzlou dálnici, kamión, co předjíždí jinej kamión a byl rád, že ty svodidla minul jenom vo šířku jeho lyží do prašanu. Čekal teda až se konečně ta koule zase vobjeví a mezitím si serotonin nahrazoval jinou nabuzující záležitostí, úsměvem několika lidí z jeho okolí.

Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.