Kruh

Ty vole, řikal si. Budeš jí zase pouštět Hurvínka. Vysvětlovat poetiku hardcoru. Vyprávět vo dětství na Jižáku. Vo babičce a dědovi. Vo svejch kamarádech. Vo tom, jak se bojíš naplno znovu otevřít, i když to vole stejně zase uděláš. Budeš mít to nutkání vzít ji na místa, který pro tebe něco znamenaj. Tu chuť představit ji svejm kámošům, rodině a vůbec. Ukážeš jí ty svý ujetý koníčky, včetně divadla, kapely a focení na něco,vo čem dnešní páťák nemá ani tucha. Vezmeš ji na koncert svoji kapely, na představení svýho divadla a budeš hrdej a vlastně i ty vole dojatej, že je na tebe pyšná. Vezmeš ji k sobě a budeš ji ukazovat ty svoje fotoalba plný tvejch světů. A ona se bude koukat a dyť víš, tak něžně usmívat. Budeš mít tu upřímnou radost, že z čehokoliv tohodle projeví radost. V noci se k tobě schoulí tak, že jste vlastně jeden. Cejtíš, jak ji bije srdce, posloucháš její dech a ten svůj se snažís srovnat s jejím, aby se jí ještě líp usínalo. Budeš se z toho tetelit blahem. Jak to hezky zní. Jak je to ale kurevsky těžký znova risknout. Když si po každý říkáš, jestli to má do prdele smysl. Smysl chvíli zkoušet vostrýho týpka, na kterýho holky letěj, protože to přece prej chtěj. Rozebereš všechny svoje předešlý zkušenosti, chyby s jejich důsledkama a řekneš si, ok, tak sem tady, poučenej.

Věřit. Začneš věřit. Milovat. Naplno. A lekneš se. Řekneš si, ty vole je to tu zas. A už se neubráníš tý vtíravý myšlence, co když se to zase posere. Vytlačíš tyhle negativní myšlenky, abys to zbytečně nekurvil. Čteš jí před spaním z knížky. Vona ti naslouchá a ty seš z toho perplex. Žiješ zase konečně naplno, říkáš si. O kurva, jak je na tom světě najednou krásně! A najednou sedíš u kámoše a domáháš se nějakýho vysvětlení. Kruh se uzavřel. Seš zase jak částice v Cernu. Bolestivej sen, ze kterýho se nedá probudit. Chceš usnout a už se nikdy nevzbudit. Táta ti povídá, že ho to mrzí, ale že vlastně tvý pocity úplně nezná, protože to byl on, kdo když už, tak to ukončil a pak si našel mámu. A máma ti říká, že to bude zase dobrý. A ty si říkáš, kde je kurva chyba. A táta ti řekne, že je to průser, to jakej vlastně seš a ty to víš a víš, že s tim nejde nic dělat, že když se objeví ta, který ve finále votevřeš ty svoje světy, tak to zase začneš brát vážně. Jenže asi moc. A pak chodíš a koukáš na ty lidi kolem sebe a říkáš si proč. Cynicky vymejšlíš skript na mezilidskou komunikaci, protože ti přijde, že je tak málo těch, kterejm se to daří.

Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.