Kudykam

Dlouho si nic nenapsal, řikali kámoši.

Hmm, protože psaní člověku jde hlavně, když je v prdeli, řikal on. A vzpomněl jsi na dobu, kdy na gymplu „skládal“ muziku v první verzi Reasonu, kterej šlohnul někde na torrentech. Když to pak pouštěl prostřednímu bráchovi, ten chvíli pokyvoval hlavou, aby pak řekl: „Zkus někdy složit něco pozitivního, ty vole.“ Je to těžší.

Napsat něco pozitivního.

Složit něco pozitivního.

Proč ve zprávách není nic pozitivního? Páč to nikoho nezajímá. Lidi se chtěj v teple domova a s lahváčem v ruce koukat, jak někdo na druhý straně planety zdrhá před nějakejma magorama s kvérem v ruce, a řikat si, eště, že je to tak daleko. Nebo v Ostravě na to jak pražákům stojí Blanka protože tunel. Nebo v Praze, jak se v Brně hádaj vo hlavní nádraží. Nebo všude jinde, jak se na severu mlátěj gumový „národoobránci“ s „nepřizpůsobivým“ etnikem. Hlavní je mít ten jedinej správnej názor a ten s ovladačem v ruce křičet na svoji starou.

Takovej Boudník byl taky správnej magor. Navozovat si kreativní náladu tím, že se zkusím zabít, je už pokročilej level. Harry Potter vzniknul taky protože byla Rowlingová v prdeli. Když psal Dvořák Stabat Mater, taky mu nebylo do skoku. Kde se bere ta lidská fascinace smutkem? Tak schválně, kdo z vás si vzpomene na kolika a čích svatbách byl? A teď! Na kolika a čích pohřbech jste byli?

Proč lidi píšou a skládaj, když jsou na tom špatně? Babraj se ve svejch dosavadních životech, tříděj si myšlenky, maj najednou víc času bejt sami se sebou a zamyslet se nad tím vším. Když je člověku dobře, veselo a má dobrou náladu, to poslední, co potřebuje, je něco řešit a v něčem se babrat. Pak, když to na člověka přijde, najednou má vo čem psát, vo čem přemejšlet a v čem se babrat.

Kámoš z práce říkával: „Když trpím, tak tvořím.“

STOP!

Co takhle tohle paradigma porušit? Aspoň u sebe, řikal si. Vybudovat ostrůvek pozitivní deviace a zkusit napsat něco víc do pohody. Jasně, každou chvíli člověk řeší nějaký sračky, řek si. Ale kdo ne. Posraný auto, který slíbil prodat kámošovi a výsledek je, že stojí rok v bazaru někde v prdeli cestou na Kolín a nejezdí. Konec jeho rapovýho pořadu v bedně, páč ho vystřídá vobšlehlej soutěžní formát vodněkud ze zámoří. Bolest zad i přesto, že cvičí a snaží se vzpomínat si na to, co mu říkala jeho doktorka o změně životního stylu na základě jeho diagnózy. Rozšířující se společenskej mor v podobě debility, ignorance a absence základního morálního vědomí u tolika procent populace. A tak dál a tak dál a tak dál. Jenže má smysl tohle paradigma porušovat, když se celej internet topí v záplavě motivačních, nahrocenejch článků, který z vás zaručeně udělaj lepšího člověka, kterej se přestane v práci flákat, vlastně dá rovnou výpověď, protože si uvědomí, kde leží jeho hranice a rozhodne se vystoupit ze svojí zasmrádlý komfortní zóny a začne bejt kurva proaktivní, uchopí každou šanci a konečně začne žít svůj život. Řikal si fér, stačí si přečíst článek na dvě á čtyřky a každej jeden člověk procitne. Takhle ne, ty vole. To poslední, co by chtěl, je někoho poučovat, někoho někam směřovat, někomu vysvětlovat, co dělá špatně a kde se má změnit. Bejt 150 procentně pozitivní a předávat to dál. Hihihi, hahaha, hehehe. Ani neví proč, ale když dopsal tu předchozí větu, okamžitě si vzpomněl na svýho oblíbenýho hrdinu ze seriálu Black Books Bernarda.

Takže pokud se tady má vybudovat nějakej pošahanej ostrůvek pozitivní deviace tak vopatrně! Co teda člověk potřebuje, aby mohl psát pozitivně?

Drogy?

Alkohol?

Schizofrenii?

Bipolární poruchu?

Medvídka mývala?

Vzal si svojí obvyklou dávku neurotik, tedy dvojnásobnou a zapil ji červeným vínem. Na kompu si pustil Control vod Corbijna a u první scény Curtisova epileptickýho záchvatu se začal smát. Votevřel druhou láhev a pustil si dokumentární film o konspiračních teoriích diktatury farmaceutickejch gigantů, do kterejch je zabalenej celej tenhle nezdravej svět. Hmm, řek si a sezob další neurol. Po dalším nekontrolovatenym záchvatu smíchu začal plakat u nějaký laciný romantický komedie s Hughem Grantem v hlavní roli. Podíval se na zelený akvárko, ve kterym plavaly už akorát uhnilý rostliny. Bylo mu teď hrozně. A v hlavě mu pořád znělo: „Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!“.

Takže takhle to taky nepude. Kde že to před tím půlrokem, nebo jak dlouho už nic nenapsal, skončil?

Minimálně za sebou měl rozchod s Terezou.

Pak přišla Martina. Chodil s Bárou, miloval ji, ale bylo to moc složitý, než aby to mohlo pokračovat. Krátký, intenzivní a divoký. Bára si pozdějc pořídila rodinu a tak byl rád, že všechno dobře dopadlo. Martinu potkal na Albeři na seznamováku jeho další vejšky, kterou možná dodělal. Na Albeři, na místě jehož genius loci je natolik nezpochybnitelnej, že lidi, který se tam někdy octli se tam ještě po desítkách let vracej vzpomínat na to, co tam za mlada zažili. A vylejt si tak, jako tenkrát, mozek uchem z hlavy.

Povídali si, hráli tenis a jednou ji vzal na pramici, ve vší počestnosti, do tý nejvodlehlejší zátoky, která byla tak úzká, že ji zpátky musel jak blbec vycouvat. Co si o něm v tu chvíli myslela neví, každopádně se krásně snově usmívala, jak jen to ona uměla a za co ji mimojiný tolik miloval. Zpátky z Albeře spolu už děsně romanticky seděli v autobuse vedle sebe.

Jezdil za ní do krásný vesničky za Prahou, kde žila v románový vile s magickou zahradou, která mu tolik připomínala chvíle z dětství, z města který mělo kolem sebe dva okruhy jako prsteny, který to město držej pohromadě — chvíle, kdy v tom městě býval u babičky ve vile se zahradou jako z Alenky v říši divů. Když tam před časem se svojí současnou Alenkou, jak občas říkával jeho milovaný Zůze, kterou potkal díky tomu, že si zlomil ruku na longboardu, když z kámošova psa udělal pohon o výkonu deseti koní a ona si roztrhala vazy při běhání, tu vilu hledali, nalezli jí. Avšak nalezli i opravdovou bránu do říše divů, která byla o kousek vedle. Čarokrásnou vilu obehnanou podzimně pestrobarevnýma lijánama snad kilometry dlouhýho břečťanu. Ten barák byl kombinací vily Addamsovy rodiny a zásahu Gilliamovský fantazie. Jen tak tam dlouho stáli a na ten zázrak koukali.

Vila v tý vesničce za Prahou byla jako jedná veliká knihovna. Od sklepa do posledního patra byly vyskladaný tisíce svazků, který za svůj život nasbíral a pořád sbíral její táta, se kterým si on rozuměl a často sedávali v jeho pracovně, kde mu pouštěl jeho oblíbený desky, který taky sbíral a za toho měl ještě radši, protože on vinyl taky jel a vždycky tvrdil, že žádnej jinej nosič nemá tak dynamickej zvuk, i když to ve skutečnosti nejspíš nebyl schopnej úplně rozeznat. Její rodinu vzal brzo za vlastní, protože si se všema sednul a navzájem se respektovali. Našel si zase smysl života.

PŘESKOKEM SKOK!

O sedm let později.

A to se mu podařilo i před půl rokem. Kámoš ze Slovenska, co žije se svou holkou kousek za Prahou mu prodal jednu z jeho desek a von celej štastnej začal diktovat na fošně po Praze. Jednou se takhle stavil za malym Habym v jeho nový hospodě, kousek vod kina Aero. Točili tam moc dobrýho Bernarda. Už cestou se férově rozmáz, když mu nějakej šutr zablokovoal track a von tak vzal lampu letem čelem. U druhýho pivka už se přestával z toho držkopádu klepat a pookřál. Kolik tam poslal kousků už neví, ale jistý bylo, že pak jel ještě za klukama do jejich voblíbenýho baru. S jedním kámošem, co už měl na rozdíl od něj dvě děti, pak šli společně domů. Bylo jasný, že kámoš bude chtít jeho novou fošnu taky vyzkoušet a přilehlá ulice s nově položeným hladkým asfaltem k tomu přímo vybízela. Skončilo to tak, že on jezdil vod Fermé až k Vinohradský tržnici jak na vlnách. Brzdil odbočkou doleva protikopcem obvyklym průjezdem na červenou. Co napadne jednoho nalitýho týpka se psem, když vidí druhýho nalitýho týpka, jak pořád chodí do kopce pěšky, aby to moh znova sjet? „Hele kámo nechceš pučit Fešáka??“ „Tyvole, mě neutáhne, dyť je to do kopce.“ „To zkus ne?“

Utáh.

A měl takovou sílu, že po sto metrech už měli toho kámoše daleko za sebou. Tu jízdu za Fešákem si užíval ještě víc, než bez něj dolů z kopce. Ale najednou se v protisměru, kterým jel, objevilo auto a tak tak stačil v tom kalupu na Fešáka zařvat, aby uhnul doleva na chodník, což pes naštěstí nějakým zázrakem pochopil. Vo tom vobrubníku, kterej zahlíd, si myslel, že ho vyjede.. Pěkně se proletěl, jen co je pravda a měkký přistání na vinohradskou dlažbu to zrovna nebylo. Zápěstí měl šouplý vo cenťák nahoru a dozadu a z toho, jak to bolelo mu bylo na zvracení. Kámoš to po letmym pohledu na to zdeformovaný zápěstí pochopil a zavolal tágo. O několik momentů později a pár výhružkách taxikářovi, že mu pobleje auto, mu už dva řezníci z vinohradský nemocnice rovnali na dvakrát zlomený zápěstí. Do koho všeho jim nadával už pořádně neví, ale kámoš, co to slyšel z čekárny povídal, že se diví, že mu za to nezlomili ještě druhou ruku. Pak už to bylo ráz na ráz. Kámoš ho ještě ve špitále vyfotil, on to prsknul na fejsbuk a jeden z komentářů byla Zůzina fotka s nohou v sádře a že pozdravuje.

Chodili spolu na gympl, každej do jiný třídy ve stejnym ročníku. Za posledních třináct let se viděli asi dvakrát na jeho představení v divadle. Pak později, když už spolu byli, říkávali si, že po sobě na gymplu koukali. Krom pusy v dešti pod celtou na čarodějnicích v Bráníku u toho zůstalo. To léto se vzpamatovával z táhlýho rozchodu s Ifčou u kámoše, co spolu měli kapelu a divadlo, na gauči v malebný části města, co si ještě zachovala charakter vesnice. O to víc byl překvapenej, když pak Zůze napsal, jestli by s ním nezašla na „krypl“ pivo, když už jsou oba takhle zrychtovaný. Bylo jasný, že s nohou v sádře daleko holka nedoběhne, a tak místo bydliště bylo stěžejní. Fakt, že bydlí deset minut od kámošova baráku byl tedy víc než milým překvapením. Ten následující měsíc od prvního rande, co spolu chodili ven s kilama sádry na končetinách, budil v jejich okolí takovej ten zvídavej rozruch, a tak si raději vymysleli historku o společný jízdě na motorce, která ještě dobře skončila a tu pak na potkání vyprávěli zvědavejm babičkám v autobuse. Spolu se Zůzou mu do života přibyla ještě nádherná fenka Labradora s melancholicky laděným pohledem, Amy. Melancholie jejího pohledu vzbuzovala v okolí pořád tu samou otázku, jestli jí dávaj vůbec žrát.

Plzák tvrdí, že rychlý sestěhování partnerů k sobě zabíjí mileneckou lásku. Tak se k sobě po měsíci nastěhovali, aby dokázali, že ani Plzák nemá vždycky pravdu. Měli kamarády — pár, který měli pivní bar. Ty po měsíci spolu měli dítě a po dalším měsíci svatbu. Když se chce, tak to de. Vzpomněl si na Ing. Emila Nádeníčka. Hospodu si pořídili až o dost později a byli spokojený.

Za pár měsíců mu mělo bejt třicet. Doufal, že znovunalezenej smysl života už mu vydrží napořád. I když třicet není stotřicet!

Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.