Flow — Libeň

Ležel v posteli ve svym novym hoodu. Pět minut od jeho bytu byla vlaková křižovatka, kde před patnácti lety pražský writeři definovali graffiti scénu. Koleje, barevný zdi, poházený spreje, místama i stříkačky, prostě pouliční galerie se vším všudy. On tam začal s klukama chodit vokounět někdy na konci základky. Jeho posunutej kámoš tam pak ještě s jedním jejich kámošem, co teď žije za dvěma velkejma loužema, vybombili svůj první piece. Vzpomínal. Za rohem kdysi stála ulice Na Hrázi Věčnosti, kde žil jeho oblíbenej spisovatel s jeho oblíbeným výtvarníkem. Hrabal s Boudníkem. Ta ulice se sice jmenovala Na Hrázi, ale Hrabal si to v tý době přizpůbosil asi svýmu vnitřnímu rozpoložení nebo co. Vo několik let pozdějš to tam komunisti zbourali a postavili vodpornej autobusovej terminál. Řikal si, urbanistickej cit ty vole. Zbytek tý ulice se tam ještě krčí ve stínu betonovýho pohoří. Těšil se, až JÍ ukáže tyhle zmizelý genia loci. Až spolu půjdou ruku v ruce a on JÍ bude vyprávět. Zajdou do vinárny u Hrabala, kde se schází místní rada starších, aby přihlížela mladejm, který u stolu mlátěj do starý španělky ve snaze vydělat si na další malý pivo a panáka. Z ulice Na Hrázi Věčnosti zahnout doprava a půjdou se podívat na zašlou slávu Automatu Svět. Toho místa, kde vznikal jeho oblíbenej film Něžnej barbar. Vždycky si řikal, že kdyby se mu na účtě válelo zbytečnejch dvě stě mega, dá tenhle barák do kupy a pak by tam mohli s kámošem z gymplu, co spolu měli kapelu a divadlo chodit na pivo a stát tam u pultu, mazat si po ksichtě pivní pěnu a citovat Bondyho: „To není pěna, to je šlehaná smetana!“. Pak zahnou doleva a budou pokračovat na Libeňskej ostrov, kde je hospůdka u Budyho, kde se točil film a on tam s kamarádama hrával za teplejch letních dní nohejbal. Úplně zapadlý místo kousek vod centra hlavního města, o kterym vědělo naštěstí jen docela málo lidí. Místo, kde čas ani prostor nehrály roli. Obskurní chatičky a jiný těžko definovatelný přístřešky. Hausbóty kotvící ve slepym ramenu řeky, která tohle město dělila na dvě půlky. Těšil se, až JÍ ukáže svoje nový útočiště a pak tam spolu budou vedle sebe usínat, aby se ráno probudili, šťastný. Neskutečně si vážil jejího pohledu na svět a všech dojmů, který od NÍ k němu plynuly a byl za to šťastnej a vnitřně vyrovnanej. Rozhlíd se po svym novym pokoji a na zdech viděl zarámovaný obrazy jejích nádhernejch očí. „O NÍ, mýmu znovu nalezenýmu smyslu života se mi dnes bude zdát“, řekl si.

Když se spolu před nějakou dobou, kdy vznikaly jejich první společný texty, procházeli Krčským lesem, zastavil JÍ a chtěl vědět, kde se v NÍ to psaní bere, a že je tím naprosto unešenej. Usmála se a odvětila, že když mu psaní jde jenom, když je zrovna v prdeli, ráda by tohle paradigma narušila. Povedlo se JÍ to.

Show your support

Clapping shows how much you appreciated Jenda Citrón’s story.