Město

Byl. Žil a bylo mu asi tak, jako lidem v jeho věku, některý s vysokou, některý bez. Některý zaměstnaný, jiný měli firmy. Většinu jich spojovalo město. Hlavní město. Město, který tuhle zemi rozdělovalo na dva tábory. Ty z města a ty mimo město. On pracoval. V klidu práce, dobrej kolektiv, na pyču prachy, jak to tak chodí. Bokem fušoval do hudební televize, kde realizoval svoje exhibicionistický manýry. Bavilo ho, že se tam něco děje a je to v pohodě. Repka, živák, vobchoďáci, press karty, vlasy, jídlo v plastu do střižny. Říkal tomu flow. Korporátem pohrdal, ale stejně by ho kuli prachům nejspíš vzal. Srát na to. Viděl, že kámoši kolem, co v nějakym korporátu sou, taky můžou ve středu v baru vychlastat 11 piv a ráno jít komatit do kanclu, v horšim případě něco někomu prezentovat na poradu.

Bylo mu podobně jako jeho kámošům a podobně si notovali, že se pořád cejtěj na sedmnáct a co že jako s tim, že asi nic, páč je to fajn, a tak si s oblibou opakoval text jeho oblíbený kapely: “Nenechám zomrieť, to dieťa vo mne, ee to nie“. Holky to kvitovaly. Na povrch. Muziku měl rád a s klukama hned po střední založili multižánrovou kapelu hrající ultimátní garážovej cross-všechno-over, hlavně, že je večírek. Holky letěly stejně akorát na bubeníka. Taky měli s kapelou divadlo, který založili ještě na gymplu. Kapelu ve finále založili kluci z divadla, aby jim do toho nekrafaly holky.

Holky měl rád. Měl jich dost, ale na vážno jen pár. S úsměvem se ohlížel do minulosti, jak bejvalý lásky roděj děti, zakládaj rodiny a on jede někam do Horní Pyčy Knedle hrát lidem mimo město ten jejich bigbeat. Zvláštní bylo, že vážný vztahy terminovaly vždycky holky. Myslel si, jak je zase poučenej do života vo něco víc, strávil pár dní hovorama s mámou, kterou miloval, ale za normálních okolností nebyl citovějších rozhovorů schopnej, voklepal se, že je teda připravenej tu svoji rozpáranou duši votevřít někomu dalšímu, poučenej. Měl kámoše, vo kterym s oblibou povídal, že kdyby byl ženská, už si dávno strojej svatbu. Teplouše respektoval, ale nechápal. Obzvlášť s příchodem jara. Táta mu říkal, že je vůl, a že má hlavně šukat, dokud je mladej. Máma říkala, že je moc hodnej, že holky rády drsný a zlý kluky. Měla pravdu. Kombinace drsnýho, ale chápavýho a citlivýho týpka zabírala. Jenže von pak povolil, votevřel stavidla podvědomí, a kýbl se rozlil jak Gabčíkovo, když Slováci pouštěj po deštích Maďarům. Tuhle vodohospodářskou historku mu s oblibou povídal kamarád z jinýho hlavního města, kterej miloval ježdění po vědeckejch konferencích, kde během dvou dní prokalil všechny diety, jak s oblibou říkal „Najebal som sa jak primitiv“, rozloučil se a jel domu.

Rozhovory, plkání. Lidi to maj rádi a krměj tim celou planetu. Vodlehčí to, uleví to. A tak sou bary plný lidi, který něco řešej. Hledaj porozumění, nějakou dočasnou útěchu, která jim ve finále stejně vydrží jak helium na hlasivkách, když se snažej bavit okolí.

Nikdy se vopravdu neporval, vopravdu tak, že by se rovnaly kosti. Ale přitahovaly ho typy lidí, který ty kosti rovnali. Dal s nima řeč, něco naznačil, empatie mu nebyla cizí a dělalo mu dobře, když ho tyhle týpci vzali. Některý znal víc, ale nebyla k nim lehká cesta, páč i tyhle kluci, když za něco stáli, byli vevnitř citlivý. Překvapivě hodně. A to ho bavilo. Odhalovaní vopravdovejch podstat lidí vůkol. Pronikání do jejich soukromejch vesmírů, kde stejný lidi po každý hráli jinou roli. Bavilo ho pozorovat ty různý party kámošů v okolí.

Co parta, to svět.

Co svět, to státy.

Co státy, to zřízení.

Co zřízení, to hry.

Hry na pravdu, na upřímost, na férovost, ale ve finále to byly dost často kecy, jako když reklamuješ dřevěnýho papouška. Taky ho při životě držel akorát hřebík.

Miloval hory a přírodu. Byl se podívat na východ, Kavkaz, Mestie, pěkný místa. Ale vždycky byl rád, že je po měsíci doma. Velikej obdiv držel k lidem z okolí, co za svejma snama neváhali vodjet na druhej konec planety. Země je krásná a lidi ji začali na dovolenejch objevovat. Mnohdy na úkor toho, aby znali to pěkný, co maj doma za městem. Jenže kdo to má všechno stihnout, že jo? „Můj čas je kráááátkej“, zpívala jeho oblíbená kapela, se kterou občas hráli a pak to byla pohoda, piva, cigára, bigbeat a spousty zbytečnýho humoru. Zažili spolu koncerty, kde hrály kapely pro kapely a bylo jim to u prdele, jako tenkrát v tom městě, kde maj hodiny za spoustu milionů, ale ani jejich autor neví, jak se z nich dá vlastně přečíst čas.

Oliver a Franta se jmenovali jeho starší dva bráchové. Jednoho drtili lidi mimo město, kde se snažil vysvětlit, že i nádražní hospoda může bejt v pohodě, člověk se nemusí bát jít na záchod a z půllitru se může napít piva, aniž by pak vypliv kus hadru. Lidi mimo město ho postupně vysávali. Životní mízu mu upouštěli žilou. Lidi mimo město.

Druhej brácha se snažil lidem ve městě i mimo město vysvětlit, že architekt neni ten, kterej za pivo a párek nakreslí krabici vod bot a postaví ji na poli za městem. Naštěstí se dařilo sem tam někoho najít, kdo to pochopil. Druhej brácha často chodíval s prvním bráchou do hospody a dával mu rady do života. Někdy to končilo hádkou, jak to tak chodívá. Někdy ty rady první brácha neuznal, aby pak po nějaký době zjistil, že druhej brácha měl pravdu. Jak to tak chodívá.

Vyrost na sídláku. Největším ve střední Evropě. Tenkrát ještě ale s klukama po tom sídláku běhali a pořád něco koumali. Dneska je sídlák prázdnej. Asfaltový hřiště a obskurní prolejzačky, ze kterejch si za jejich časů byli schopný udělat multifunkční hřiště, zejou prázdnotou. Nový multifunkční hřiště sou plný a parkoviště a ulice před nima přecpaný drahejma auťákama. Chlouby socialistický architektury kloubící do jednoho objektu, kterej vypadá, jak kdyby vypad z města budoucnosti ve Čtyřlístku, veškerý myslitelný služby socialismu, pomalu chřadnou a nenabízej nic než špinavý nonstopy plný nasranejch lidí, který přestali věřit už i tomu, že jsou to oni sami, a propíjej tam zbytky peněz a ty zbytky těch zbytků proházej v bednách.

Dřív bylo sídliště šedivý. Měl ho tak rád. Taky jeho kámoš ze sídláku, vo kterym se řikalo, že dospěl už v devítce, nejen kvůli tomu, že už měl plnovous a nalejvali mu tak bez problémů pivo, ho měl rád šedivý. Oba dohromady milovali Hodinovej dům, tyčící se nad sídlákem, jako Sauronovo oko. Tohle voko možná ten kámoš viděl, když se jim ho poprvé podařilo zhulit, a to tak, že mu to vydrželo několik dní. Řikal tehdy, že na něj padalo ocelový nebe. Problém byl asi v tom, že když byli všichni ostatní zhulený a on ne, stejně viděl všechno tak, jako oni. Dneska je sídliště barevný a vypadá jako hodně nepovedená cukrárna.

Na gympl se dostal s kámošem, co spolu vyrůstali na sídláku v jednom paneláku. Ty čtyři roky byly skvělý, možná i proto, že je nějak moc nezajímaly holky, až na světlý výjimky, a tak jenom vykuřovali vo sto šest a bylo jim hej. Dvakrát se ale na gymplu zamiloval a ani jednou to nedopadlo dobře. Tehdy začal číst Gellnera a po každý, když se utápěl v depkách z těch nepovedenejch lásek, četl si zrovna tuhle báseň:

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.

Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.

Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.

Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom, budu-li dětem
cestou k domovu na posměch!

Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim se stromů listí rve.

Už tehdy ty lásky bral smrtelně vážně. A po každý, když se to posralo, řikal si, jak to příště vážně brát nebude. A bral.

Někdy tak v půlce gymplu narazili s kámošem na Bondyho, Boudníka a spol. Vod tý doby si s tim kámošem říkali Vladimírku a Egone. Když pak o několik let později Bondy zemřel, vypili na jeho počest flašku Absintu a viděli věci. Ovlivněný Něžnym barbarem začali psát. A taky začli pít hodně pivo. Jezdili do Kerskýho polesí, kde chodili těma hlubokejma lesama. Lehávali pod vysokejma borovicema a hulili trávu. Když se pak vrátili do chaty, kouřili startky, pili pivo a psali povídky. On je rád předkládal po každý, když byl v rámci literatury na gymplu zadanej nějakej psací úkol. Tak jak byly napsaný, žádný úpravy pro pani profesorku. Ta mu vždycky dala maximálně čtverec, protože tam měl moc gramatickejch chyb. Když se ptal, jestli tuhle pani profesorku nezaujal třeba ten vobsah, řekla, že to neni předmětem zadání.

Vymysleli si vlastní jazyk, kterýmu řikali revolučtina, páč se vázal na jejich revoluční hnutí, který on založil potom, co dostal dvojku ze zkoušení v dějáku, ačkoli byl zhulenej jak Bob Marley a myšlenky a vědomosti mu lítaly na obřím řetízkáči, ze kterýho je jen těžce skládal dohromady. Tenhle jejich jazyk měl tu velikou výhodu, že mu nikdo kromě nich dvou a jednoho kámoše vo generaci vejš nerozuměl. Fajn bylo i to, že byl významově naprosto vyprázdněnej, takže mohli hodiny a hodiny mluvit vo naprostym hovně. Tyhle časy byly zkrátka kepolač.

Jedna z těch prvních lásek se jmenovala Tereza. Na ní si poprvé v životě vyzkoušel, co je to se dovopravdy zamilovat.

Tak, že to bolí.

Tak, že svět kolem je jinej svět.

Tak, že pohled do vočí toho druhýho vás rozpouští jako byste byli z cukru.

Tak nějak.

Sbalil jí děsně romanticky, když byli s kámošem, co spolu bydleli v paneláku na autorským čtení Jáchyma Topola. Z toho čtení moc neměl, protože ho hned zaujaly ty oči. Ty její oči, se kterejma se v jednu chvíli střetnul a okolní svět, Jáchym Topol, kámoš z paneláku, celej Jazz Club Železná, přestali v ten moment existovat. Pohled z očí do očí, kterej trval hodinu a půl. Pak čtení skončilo a ona zmizela. To nešlo, nešlo se smířit s tím, že už ty oči neuvidí. Napsal stručnej dopis a dal ho mámě, že na čtení byla její studentka, o který ví akorát tolik, že má nádherný oči. Máma to tenkrát trefila a tak si dali ve čtvrtek v 16:15 sraz na Ípáku a šli do baru Za Zrcadlem, kde pili pivo a kouřili jointy. On tenkrát ještě chodil se svou učitelkou chemie, ale ta pro jeho gympláckou duši neměla zrovna největší pochopení. Začal chodit s Terezou. Svět se změnil.

Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.