Muzika

Dělal spousty věcí. Všechno tak trošku, nic pořádně. Řikal si, že kdyby dělal třeba jen jednu věc pořádně, nezbyl by mu prostor na to, dělat ty další spousty věcí.

Řval v kapele.

Hrál amatérský divadlo.

Psal.

Lozil po horách.

Freeridoval.

Fotil.

Zkoušel longboard.

Jezdil na kole.

Skládal muziku.

Dělal grafiku.

Čuměl na filmy a chodil na výstavy.

Vysedával s kámošema v baru.

Když dělá člověk hodně věcí, seznámí se spoustou lidí. Může v baru pokecat s každym, kdo taky aspoň něco dělá. Dostane-li se do cizí společnosti, snáz se mu navazuje kontakt a řeč. Přišlo mu, že když někdo dělá jednu věc naplno, jede takovym tunelem, kterej ho nikdy nepustí na žádnou jinou cestu. Nedovolí se rozhlídnout. Bylo to znát z rozhovorů s takovym typem lidí. Nerozdejchal, když do něj někdo hodiny a hodiny hučel sice zajímavý, ale pořád monotematický historky. Holky tohle taky nemaj rády. Byl svědkem situací, kdy týpek začal hustit do holky zajímavý věci, holka zareagovala, poslouchala a nechala se hejčkat pozorností. Jenže po dvou hodinách, kdy týpkova flow nezměnila obsah, vlnila se pořád na stejnym moři, a ne a ne se aspoň na chvíli potopit, a nechat holku nadechnout, mu bylo jasný, že tenhle pokus týpek sice uchopil za správnej konec, ale holka s nim nikdy nebude chtít jet pořád tunelem. Když nebude stejná jako von, řikal si.

A tak dál dělal tyhle spousty věcí. Někdy nějakou přibral, aby jí za tejden nechal, jindy se vracel k dřív opuštěnym věcem.

Podle lidí.

Podle nálady.

Podle prostředků.

Prostředky. Asi jako každej sem tam rozmítal nad tím, jaký by to bylo mít je neomezený, nebo je aspoň nemuset neustále řešit a bejt v klidu. Bejt v klidu a dělat si věci, další spousty věcí, všechno, na co člověk zrovna dostane chuť a náladu.

Sebrat se a vodletět za kámošema na bajk do Kanady.

Pobejt tam než nakydá a pojezdit v prašanu. Samosebou na kopec lítat vrtulníkem.

Koupit si starej Cadillac a dojet s nim přes celý státy dolů do Argentiny.

Půjčit si motorovej člun a přejet s nim na Falklandy a tam strávit několik tejdnů mezi tučňákama.

Když už by tam byl, asi by se podíval na slavnej Drakeův průliv. Tyhle nejrozbouřenější vody světa na začátku dvacátýho století naprosto neuvěřitelným způsobem zdolal Sir Ernest Shackleton s částí svý posádky, aby pomohli zbylejm chlapům, který na ně čekali někde na Jižních Shetlandách. Vyšla o tom knížka Endurance — Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, kterou on rád čítal ve stanu na zahradě během letních bouřek.

Z Falkland by zaletěl na pivko za kámošema do baru ve městě. Povyprávět.

Koupil by si džíp a udělal cestu skrz centrální Asii. Zajel by to pak probrat s kámošem, co žije v Kazachstánu.

Nechal by si postavit barák na způsob Línkovi realizace v Liboci, kam se chodil pravidelně kochat.

Těch věcí by bylo asi hodně. A nějaký pořádně ulítlý. Koupil by si ostrov v Tichomoří, aby tam moh běhat nahej za deště z jedný strany ostrova na druhou a křičet u toho Pyčuuu Knedlééééé!!

S kámošema jezdili rádi koukat na letiště, který bylo v tomhle městě celkem veliký, tudíž rušný a tim pádem zajímavý. Hlavně pro někoho decentně nad věcí. Což kluci byli, měli na to věci. A tak jednou, když tam jeli z už docela rozjetýho mejdanu, dva z nich šli, koupili si letenky do Paříže, flašku Absolutky a za dvě hodiny nechápali, co dělaj na Charles De Gaull. Prošli si město, zjistili, že už nemaj moc peněz a za ty poslední vodjeli do Amsterdamu posedět v Coffee Shopu. Zavolali kámošům do jejich města, jestli by byli tak hodný a vyzvedli je, že se nemaj jak dostat domů.

Kámoši je vyzvedli.

Docela dost lidí už skoro nepíše rukou. Všude sou klávesnice, dotykový displeje, hlasový ovládání. Co chudáci grafologové? Budou mít ještě v budoucnu práci? V první třídě, kdy se dostává v pololetí jenom jedna velká známka přes celý vízo, dostal dvojku. Že prej děsně škrábal. Vod tý doby proteklo Botičem hodně vody, ale on si nikdy žádný z písem, kterym kdy psal, nevzal jako osobnostní. Co by tomu řek grafolog? Že je nevyrovnaná osobnost, když je schopnej během jedný hodiny pořizování zápisků třikrát změnit písmo? Nebo, že by z něj za dob rady Vacátka byl nedostižnej zločinec, zanechávající za sebou matoucí stopy v podobě fingovaně psanejch vzkazů? Sere pes. Začal ale během dne psát zase propiskou na papír, během telefonátů psal nesouvislý texty, jenom, aby si ruka zase přivykla držet v ruce pisátko a různě vedenejma tahama zanechávala na papíře stopu. Aby se zvlád ještě podepsat rukou.

Poslouchal hodně stylů muziky. Vyrost na sídláku, a tak byl determinovanej k tomu, zamilovat si rap. Na stejnym sídláku přeci jenom složili Manželé první rapovou desku tehdejšího Československa, což byl počin v pravdě revoluční. Tyhle legendární rýmy si doteď brumlá pod fousy i paní v kabince na opatovskejch záchodcích.

Jeho starší brácha hrál vodmala bigbeat, a tak začal už na základce poslouchat kytarovky. Nechápal a vůbec nerozuměl tomu, vo čem to ty Rage Against the Machine v Killing in the name zpívaj, ale fascinovaně to s kámošem, co hrál vodmala závodně fotbal, už někdy ve čtvrtý třídě sjížděli z šumící emgetonky. Bigbeat poslouchal postupem času tvrdší a tvrdší. Jednou o hodně let pozdějc, jel lehce přiopilej s kámoškou tramvají a snažil se jí vysvětlit vo čem to ten Hard Core vlastně je. “Hele podívej se, já chápu, že to není muzika pro každýho, ale Hard Core je CITLIVÁ muzika, která je TVRDOU odpovědí na zásadní otázky.“ Za tuhle definici na sebe byl pár dní pyšnej. Pravda byla, že měl některý oblíbený skladby, který si pouštěl neustále do kola, když potřeboval odpovědět na nějakej děsně důležitej životní dotaz. Jednu takovou odpověď si pak nechal vytetovat na prsa. Měl upřímnou radost z toho, že jeho strejda hrál v bigbeatový kapele. S klukama z kapely se znal a na jejich koncerty chodil dobíjet energii, kterou tahle kapela posílala do lidí hezky napřímo. A tak si po každý cestou z koncertu pobrukoval:

Danger in your head
Will you end up dead
Fire in my eyes
And I can´t slow down

Táta měl vystudovanou matiku a hudbu a s mámou poslouchali klasiku. Táta to, z pro něj až později pochopitelnýho důvodu, prokládal country radiem. Máma ho už jako škvrně brala na koncerty vážný hudby, který tenkrát většinou v míru prospal. Ale během spánku mu ty libozvučný tóny nejspíš stejně pronikaly na bubínky, kde se usazovaly a zanechávaly nesmazatelnej otisk. Kámoš vod vedle z paneláku, co byl vždycky dál, klasiku poslouchal už od základky. A tak se stalo, že kombinací vlivu rodičů a posunutýho kámoše začal s poslechem nejpropracovanějšího hudebního žánru na planetě. Nikdy se v něm detailně neorientoval, ale to nikdy nikomu nebránilo v poslechu, řikal si.

Fascinovalo ho, co sou schopný lidi pod vlivem nějaký muziky dělat za věci. Severská black-metalová scéna mu přišla ze všech nejšílenější. Magoři hrající v kapelách, vraždící se navzájem. Kapely mezi kapelama, členové jedný kapely navzájem. Všechno ve jménu vopravdovýho zla a temnýho pána. Na gymplu měl kámoše, co tuhle scénu hodně sjížděl. Líbilo se mu, jak vždycky přišel do školy v černym koženym kabátě a pěticentimetrovejma bodcema kolem krku. Gymnaziální autority v podobě profesorů, zástupců a ředitele se rozhodli mu to netolerovat. On se rozhodl netolerovat jejich netoleranci. Black metal ve Vršovicích, řikal si.
Když poprvé viděl záběry z koncertů tý citlivý muziky, která podává tvrdý odpovědi na zásadní otázky, v nějakym newyorskym hc klubu, napadlo ho, že naživo je ta odpověď vopravdu tvrdá. Ať už ze strany fanoušků nebo kapely. Na jednom vzdáleně se podobajícímu koncertu ve městě šel do kotle. Po tom, co dostal loket do břicha a na pravej spánek, tak tak se vodplazil vydejchat ty vodpovědi na bar. Ale byl spokojenej. Asi jako ten Rus z kapely hrající v Michalkově filmu Lazebník sibiřský v kapele. Ta kapela hraje k tradiční bitce chlapů z toho města. Prostě se halda týpků vyrovná do dvou protistojnejch řad a na úder bubnu se do sebe jen tak pro radost pustěj. Kapela hraje. Týpek je nadšenej, nevydrží to, vodloží kontrabas a jde si pro svojí ránu. Ve vteřině dostane direkt a spokojeně odchází svym kontrabasem tvrdit muziku.
Řikal si, Ktož jsú boží bojovníci.

Jestli něco dokáže navozovat emoce takovym způsobem, že se jich pak lidi dlouho nemůžou zbavit, ač by chtěli, že se tomu navození nemůžou vlastně ani ubránit, pak je to muzika. Jinak by asi místo hymny moh během nějaký slavnostní události běžet na volnoběh třeba traktor. Kdyby vzbuzoval emoce. Emoce a vzpomínky. Skoro každej pár dvou lidí má nějakou svoji skladbu. Na tohle od určitý doby rezignoval. Hodí se to. Fotku člověk spálí, ale skladbu z hlavy už nikdy nedostane. Muzika tak může člověka posilovat, stejne tak jako ničit. Rozežrat do morku kostí. Věci od Portishead, Emily Simon, Radiohead, a podobný, ho dokázaly rozebrat na protony. Zakazoval si tenhle druh silně emocionální muziky a nechal se nabuzovat hardcorem. Na chvíli. Člověku to nedá a musí se i k těm dojemnejm, k zamyšlení se nutících skladeb stejně pořád vracet. Ale čím byl starší, tím víc těm návratům odolával. Poučenej?

Destroy everything, obliterate what makes us weak!

Měl kamaráda. Chodili spolu do školy vod první třídy na základce. Něco prožili. Takový to po škole, co dělat když vás ve dvě propustěj zpátky na sídlák. Pak se oba dostali na nějakou střední. Ten kámoš hrál vod malička závodně fotbal. Vzalo mu to podstatnej kus týhle části života. Určitym způsobem si nerozuměli a určitym způsobem si rozuměli. To porozumění po nějaký době převážilo. Tyhle dva naprosto odlišný typy lidí si k sobě našli cestu. Upřímnou, vopravdovou, oproštěnou vod jakýkoliv přetvářky. Stáli tam tváří v tvář, a věděli že k sobě maj respekt. Nespočet píčovin pak provedli, takový ty u kterejch de někdy vo život, ale ty dva se vždycky akorát oklepali a jeli dál. Věděl, že tenhle jeho kámoš má slabost pro jednoho zmrda. On se mu to snažil naznačit, ale kde nic neni, ani pyča knedle nebere.. A tak se to stalo.

Podraz.

Hádka.

Auto.

Cesta.

A pak smrt..
Dozvěděl se to náhodou. O čtyři dny potom, co dali pivo v baru a domluvili se na další. Probrečel mámě všechno, co měla v tu chvíli na sobě, táta se ho snažil uklidnit, ale on vyrazil s kámošema do baru. Za nim. Za tim, kterej za to moh. Votevřou dveře vod baru a viděj ho, jak se tam s cizíma týpkama baví a směje. Jakmile je spatřil, zahrál smutek. Tomu on řikal ZMRD. Řikal si, jednou ho najde. Neměl rád násilí, ale věděl, že jestli ho ještě někdy potká, tak mu to vysvětlí. Poví mu striktně, proč chodí kámošovi, co nedožil svejch dvacet zapalovat svíčky na hrob. Blbý pohřbívat svý kamarády.
S tim kámošem měli svoji skladbu.

It Ain’t Over ’til It’s Over
Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.