O poslouchání

Říkal si vo to. Říkal, že když není v prdeli, tak nemůže psát. Vždycky, když lidi mluvěj vo něčem špatnym, nebo na to jenom myslej, je evidentně veliká šance, že to přivolaj. Nedělat to, nemyslet na zlý věci, když do prdele není důvod. Tak nepiš ty vole! Posere se z toho snad někdo? Ani hovno. Žij život pozitivně v maximální možný míře a stinný myšlenky si nech na koledu ty trubadůr jebnutý jak internetovej diskutér. Esli existuje nějaká karma, která jenom nevohřejvá vodu na mytí nádobí, tak to snad vocení.

Že je život kunda, věděl moc dobře i jeho kamarád, kterej se životního jackpotu dočkal vo pět let starší, než bylo teď jemu. Poslední dny si volali hodiny a hodiny a kecali vo tom zkurvenym životě. Byl to vlastně jeho druhej táta. Toho pravýho, se kterym měl dlouhou dobu velikej problém, už pochopil a vzal zpátky zase jako tátu. A vono to dost pomohlo oboum. Jak jemu, tak tátovi. A asi i mámě. Není těžký někomu něco odpustit. Stačí se postavit, uvědomit si svoji vnitřní sílu a pokud možno i aspoň nějakou vyrovnanost a říct sem zase tady, tady mě máš, všechno je v rychtyku. Zášť, nenávist a obviňování vede tak akorát do větších sraček. Na všech stranách. Takže je ty vole záhodno tyhlety mnohdy úplně nesmyslný bariéry odstranit, i když to může trvat nějakej čas. Neutíkat před tím. Odstranit to. Rovně a upřímně.

Měl problém, že hodně času chtěl vždycky trávit mezi svejma kamarádama. Lidi si řeknou a to je snad problém? Ano, to je problém pokud máte čas hlavně věnovat někomu, kdo je tady kvůli vám a vy s nim chcete žít. Pokud tohle lidi chtěj, tak maj sakra bejt hlavně spolu a pak chodit ven. Na druhou stranu, když naposledy spadnul držkou z padesátýhošestýho patra na zem, podpora, která přišla od jeho blízkejch byla natolik vopravdová, že ho až vyděsilo, co by se dělo, kdy by ty lidi neměl.

Poslouchat! Copak je to takovej problém? Evidentně ano. Protože to je asi nejčastější chyba, kterou lidi mezi sebou dělaj, i když moc dobře vědí, že je to kámen úrazu jakýhokoli mezilidskýho vztahu. Jasně, řikaj si lidi, dyť posloucháme co ten druhej říká. Tak to ale vole ještě taky vnímejte, řikal von. Kdyby byl asi vopravdovej spisovatel měl by s tím menší problém, protože když byl v tejdnu na dalším vystoupení jeho oblíbenýho spisovatele Járy Rudiše, znovu si uvědomil, že vlastně píše jen to, co slyší od lidí kolem. Fajn. Takže jde psát o tom, co slyšíme kolem a ještě to vydat a lidi maj tohle čtení rádi. Tak proč taky opravdu neposlouchaj jeden druhýho? Minimálně by vo tom mohli psát. Ale hlavně by jim to hodně pomohlo.

Tam kde skončil první pokus vo psaní v době, kdy byl v pohodě a zkoušel ze sebe vysypat nějaký písmena, přesto, že to bylo trochu nucený, začala další Flow. Kampak asi povede řikal si. Někam určitě ano. Ale všechno je teď až moc čerstvý, aby tahle Flow dávala nějakej smysl, nebo snad něco víc reflektovala. Je to jenom vnitřní pnutí sedět a psát. Něco ze sebe dostat. Nesedět na balkóně, kouřit a čumět před sebe a nad vším přemejšlet. Což dělal mezi jednotlivejma odstavcema.

I mezi copywriterama existovali nějaký, který byli schopný ze sebe vysypat slogan, kterej dává smysl. Když jí miluješ, není co řešit.

Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.