Osada

Kámoš, co s ním bydlel v paneláku, měl chalupu v Českym Švýcarsku. Když ho tam poprvé vzal, to bylo někdy ve druháku na gymplu, čuměl jako puk. Osada Kamenická Stráň z přelomu 15. a 16. století nemůže člověka než:

Posadit na prdel.

Úchvátit na zbytek života.

Přimět automaticky sáhnout do kapsy pro papírky a smontovat děsný.

Říct kámošovi, dík bro, žes mě sem konečně vzal!

Takže smontovali děsný a šli na první a nejbližší vyhlídku. Takhle nějak probíhaly ty úžasný dva tejdny, který tam trávili ještě s kámošem, co teď žije se svojí holkou v Austrálii a s kámošem, vod kterýho on celou základku vopisoval a snažil se mít taky tak úpravný písmo, a ten kámoš teď dělá na akademii věd výzkum, jak přimět kvasinky, aby vyrobily lepší pivo — tak tomu teda rozuměl on, ale vono to asi bude trochu jinak, a taky s kámošem, co se mu nedávno narodil malej a von je šťastnej a jeho holka je taky štastná a tak to má bejt.

V tý osadě byli taky další mladý lidi, ať už z města nebo mimo město. Dohromady to byl úžasnej organismus, pumpující energii, kterou vyzařoval vůkol sebe. Ta příroda kolem nebyla jenom nádherná, čarokrásná a magická, vona byla taky do jistý míry dost štědrá. Taková matka živitelka, co se přírodních excitačních látek týče. Byly rostliny, jejichž názvy ho naštěstí odrazovaly natolik, že ostatním, co to někdy zkoušeli, držel palce, aby se vrátili ještě někdy na planetu Zemi. A nemysleli si, že jsou Aštar Šeran, kterýho řídí Fidel Castro, kterej serfuje na mléčný dráze a poslouchá vod kapely Vltava písničku Kapitán Pejsek. Ale pak byly standardní srandy, takový ty co sou dobrý na klouby a nehty, páč vobsahujou bílkoviny a vápník, žeano. No a tak jednou takhle kamarád, co bydlel ve městě, kde maj na náměstí obrovskou betonovou vanu, kam se sjížděli soudruzi radit co a jak, a ta vana je postavená v hodně zajímavým slohu — nový brutalismus — tak ten kamarád uvařil lektvar pravdy, lásky a vyššího porozumění s věcma. Rituálu odevzdání se přírodě vůkol, během naplánovanýho výletu na nedalekou zříceninu Loupežnickýho hradu, se ale nakonec zůčastnilo výrazně méně transcendentálních cestovatelů. Zbyli na tu dobrotu tři. No což. Na vyhlídce dali ještě vychlazený plzeňský a vyrazili vstříc lesu a všudypřítomným pískovcovým skalám. Na hranicích lesa už překročili hranici běžnýho vědomí a z turistickýho chodníku se stala expedice amazonským pralesem. Nejen proto, že už byla tma jak v pytli. Na Loupežák vede, svou vertikálností se vyznačující, výstup systémem žebříků a skalních štěrbin. Moc dobrej nápad vydávat se na cestu, v tu chvíli připomínající výstup někde v Hindukúši. Nahoře jsou vodjakživa dvě hlavní plošiny, kde se dá spát. Jedna je k tomu vhodná, druhá už tolik ne. Na tý vhodný byli nějaký zlitý trampové, tak se kamarádi vydali na tu druhou. To je taková nakloněná rovina, na kterou se tak tak vyskládaj tři osoby. Sedli a začali kecat. Vo životě, nějaký filozofický pindy vedli. To mu nastartovalo v hlavě nějakej schovanej disk — měl pocit, že se tomu říká podvědomí a modlil se, aby v tu chvíli nebootovalo už i nevědomí. Vzpomínky na hodiny psychologie a Freudovy analýzy ho v tu chvíli naštěstí nenapadly. Ale vono stačilo to, co ty disky naloadovaly a začaly fast forward pouštět.

Jakoby mu promítaly veškerý sny, který se mu do tý doby těch náct let stačily zdát.

Rychlostí tak stovky snů za vteřinu.

Jeden za stym, stej za tisícim, tisícej za desetitisícim.

Každej jeden ten sen zasloužil pozastavit se nad nim a zavzpomínat. Ale to by potřeboval nějakej hyperparalelní výpočetní stroj. Takhle to byl nezastavitelnej proud bůhví jakýho vědomí, kterej nešel zastavit. A tak ho ty kamarádi drželi zuby nehty, nohy ruce, aby někam nevodlít. Hezká byla snaha jedno z nich ulevit mu větou: “Zkus se podívat na ty krásný hvězdy, co jsou na nebi!“ Což on udělal a celej ten proces se pohledem na nedefinovatelný nekonečno exponenciání řadou znásobil. Dobrej řetízkáč říkal si, ale do smíchu mu nebylo. Ranní probuzení bylo fajn. Skála byla zase skálou, zábradlí zábradlím, kámoši normální kluci. Jen je škoda, že to promítání nešlo nahrát. Rád by si to někdy u kafe a cigára pustil znova a v klidu.

Řikal si, jak moc dneska lidi ještě čtou. Napadlo ho, nebude to zase tak zlý, vídal přece v tramvaji lidi s Kindlama a jinejma čtečkama. S klasickou knížkou taky. Poměr mezi těmahle dvěma médiema nebyl schopnej spočítat. Ale i tak si řekl, že zkusí něco napsat, vlepit to na facebook, a že jestli to jako dostane víc lajků, než status, že se ráno pořezal při holení v koupelně. A vono jo.

Jednou byli s kámošem a Terezou na festivalu mladejch nadějí klasický hudby v Litomyšli. Fajn akce. Různý šmidli fidli, polyfonní varhanní koncerty Miroslava Kabeláče, na kterejch do konce vydržel akorát on a kámoš z akády, vyžívající se v rozpáranosti pocitů, který tahle hudba navozovala. Těžko se pak lezlo z kostela ven na sluníčko do parku mezi ptáčky a sluníčkově naladěný lidičky. Zkrátka těch pár dní co tam trávili, bylo charakteristickejch svojí pestrostí. On tam zkoušel s Terezou podruhý začít. Poté, co to během prázdnin posral. Zkoušeli si k sobě najít zase cestu. V tyhle chvíle vždycky myslel na to klasický hérakleitovo přísloví „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Řikal si, každej se tohle snaží v životě aplikovat. Každej to svejm kámošům v baru nad pivem radí. Každej, kdo to někdy někomu poradil, to pak sám porušil.

Tenkrát si řekl, hovno, taky se chodim koupat každý léto do Jizery a pohoda.

Jenže vztahy nejsou cáchání se v řece. S výjimkou situace, kdy se v tý řece lidi topěj. A tak se pohádali a nadobro to ukončili. Dneska spolu choděj do parku s její malou dcerkou, na pivo s jejím mužem a na události tý doby s úsměvem vzpomínaj. Odstup, řikal si. Čas. Antibiotika rozbitejch vztahů a následnejch bolestí. Řekněte to ale někomu nad pivem v baru a dostanete přinejmenšim výraznou sankci, nebo taky popelníkem přes držku.

Jsou místa, který se lidem nějakym způsobem vrejou pod kůži. Zůstanou v nich do konce života a lidi se na ně rádi vracej. Rádi, ale málo. On měl takový místa vyrytý v duši z dětství. Jednim z nich bylo město. Město, kam odmala jezdil jeho nejstarší brácha, jeho starší brácha a on. Trávit tam nezanedbatelnou část dětství.

S jejich prarodičema.

S jejich strejdou a tetou.

S jejich sestřenicema.

Tohle město má malý, ale krásný náměstí, míchající baroko s novorenesancí, což mu jako malýmu klukovi bylo u prdele. Kousek od náměstí je židovský ghetto, kde je i opuštěněj hřbitov, kam později pronikal s Prakticou v ruce a exponoval další a další políčka kinofilmu. Městem protejká řeka, která je v severní části obklopená pomalu rozpadající se čtvrtí, jejichž genius loci ho drží vod tý doby, co tam tudy poprvé prošel. Možná i kvůli jménu Zálabí. Na Zálabský skále se tyčí Práchovna. Její funkci není doteď nikdo s jistotou schopnej určit. Někdy mezi 18. a 19. stoletim se tam skladoval střelnej prach, tak možná proto ten název.

Do Podskalskýho mlejna ho vodila Babička. Tenkrát byl jeho správcem pán, na jehož jméno už si asi nikdy nevzpomene a Babička už mu ho taky bohužel nepřipomene. Ví jenom to, že mu připomínal toho herce, co hrál ve Stínadlech Mažňáka. Ale tenhle pán ze mlejna byl fajn a nechával ho hrát si v celym to magickým areále mlejna, kterej tam postavili už někdy ve 13. století. Nad řekou vedl most, kterej spojoval dvě části města. Pokaždý, když po něm šel, zastavil se a fascinovanej koukal dolů na zdymadla, jak tam proudí ta masa vody a vytváří pro něj majestátní hluk. Už asi neví, jak dlouho tam po každý vydržel stát. Asi tak dlouho, dokud Babičce nebo někomu, kdo tam byl s ním, nedošly nervy, na to jen tak stát na mostě a koukat na běsnící vodu. Co ví ale s jistotou, že často, když pak usínal v tom nádhernym bytě v tomhle městě, zdálo se mu, jak nad tou rozběsněnou masou vody lítá. Někdy ale jenom padal z mostu přímo dolů do zdymadel. Nikdy do vody nedopad, pokaždý se probudil.

Byt v tomhle městě, kde bydleli jeho prarodiče a kam s bráchama jezdil, byl nádhernej. Nejen proto, že do něj jezdili ze sídlištního bytu. Stropy tady skoro nebyly, jakoby se nad podlahou někde nahoře vznášely. Každej pokoj byl jeden svět. Kuchyň pak byla spíš galaxie. Z oken bylo vidět přímo na plavební komoru, za kterou byl ostrov uprostřed řeky, která městem protejkala. Hodiny a hodiny trávil pozorováním pomalu vjíždějících lodí do komory, kde zastavily, aby se pak spolu s vodou o několik metrů zvedly, vrata komory se otevřela a loď pokračovala v cestě dál na sever. V ložnici, kde spával, visely na zdech dva obrazy. Na jednom byla krajina. Úzká pěšina se táhla loukou, která byla obklopená borovicovým lesem někam do dálky. Na druhym byl les. Zimní. Tyhle dva výjevy ho do sebe vpíjely několik let. Do doby než odešla po Dědovi i Babička a do bytu ve městě přestali jezdit.

Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.