Flow — Slušní Češi

Svět byl poslední dobou nějak nakřivo neboco, řikal si. Celý národy se hejbaly a to s sebou neslo takovou tu vlnu tvorby zásadních občanskejch postojů. Jakože třeba najednou ten převážně ateistickej národ začal zastávat křesťanský hodnoty s razancí tlakový vlny po výbuchu Tsar bomby. Na netu začal veletrh „Slušní češi argumentují 2015“, kterej byl doprovázenej přehlídkou těch nejobskurnějších keců, který se točej kolem plastovejch víček a jejich vazby na lidský práva. Tahle nakloněná rovina událostí způsobovala za poslední dobu asi nejvýraznější rozkoly mezi lidma, který si kvůli tomu čistili seznam svejch „kámošů“ na fejsbuku, hádali se do noci v barech dokud nevyhulili posledního velblouda a nedopili lahev hrušky, nebo si rovnou dali po držce. Rodinný setkání byly často ve znamení taktickýho mlčení, jen tý tetě nedat příležitost spustit monolog na téma „v televizi řikali“, protože člověk si chtěl aspoň v tom nejbližším kruhu zachovat trochu klidu. V rámci toho — asi největšího — průseru na hranicích dvou balkánskejch států, kde se vzali, tu se vzali lidi, který místo toho kecání nad pivem a hledáním těch zaručeně nejobjektivnějších informací radši naložili káru věcma a lidma ochotnýma pomoct přímo na místě, kde pak suplovali naprosto impotentní bezpečnostní (a mnohý další) složky danejch států. No a nad touhletou nakloněnou rovinou problémů pořád seděl ten rosol z Kolína, kterej chodil s jeho tátou na základku, takže von byl tátou poučenej, že je to chytrá svině, která se rochní blahem v možnosti se vychcaně mstít. Fajn vědět napadlo ho, když ho viděl v bedně předávat státní vyznamenání jinýmu rosolu, kterej se prsil na výslunní svý voslizlý kariéry tehdá za Štrougala (vysoce postavenej rosol v komunistický nomenklatuře — pozn. pro mladší čtenáře).

Lidi na internetu s oblibou psali, že ty burcle, který nejvíc řvou ty svý skálopevný názory, vyznačující se hlubokou láskou k vlasti, by měli někdy zkusit jet dál, než do sámošky pro rohlíky a deset deka gothaje, prostě cestovat. Sice klišé, že jo, ale vzhledem k tomu, že tohle léto byl (s jeho vo životě notně poučenym kámošem z Kazachstánu) v Centrální Asii, matlal tuhle univerzální pravdu kolem pusy všem vůkol. Vod stolu, z postele, z baru nebo někde z deky vod řeky se názory člověku tvořej děsně rychle. Fajn pak je nechat tyhle bloky betonu pomalu, ale jistě, rozpadat pod tlakem zbíječky, zvaný taktéž realita. Představoval si, co by mu klasickej slušnej Čech řek na fotku, kde muslimka drží tříletý dítě jeho kámoše a oba se na sebe smějou, jako kdyby k sobě patřili. Fakt, že jí robě v klidu svěřili na hlídání, aniž by pani byla v dohledu, by asi přivedl slušnýho Čecha do houkacího auta směr akutní příjem, protože přeci ta pani by to děcko hned za rohem picla paličkou na maso a předhodila kunčaftům jako specialitu tádžicko-afgánský kuchyně. Prostě starý dobrý cestování nic nenahradí. A taková centrální Asie je obzvlášť lahůdkou na poli: “Tyvole čum, fakt nechápu, jak tady může přežít něco víc, než ty šutry, a oni tu žijou spokojený lidi”. A ne, není to je kvůli tomu heráku, kterej tudyma na tuny proudí.

Za řekou, kam by šutrem dohodil, byl Afghánistán a o pár údolí směrem do jeho vnitrozemí zase strašil Taliban. Pil českýho kozla, vyrobenýho v Rusku a čínským kamionem dovezenýho do Tádžikistánu, a povídal si s místním muslimem, u kterýho zrovna bydleli, o místní situaci. Byli na hranicích Vachánskýho údolí, součásti Vachánskýho koridoru, kterej tam vznikl během „The Great Game“. Nárazníkový území mezi Pakistánem a Tádžikistánem v podobě 350 km dlouhý afghánský nudle vklíněný mezi ty dva státy. Lidi v tom údolí, ať už Afghánci, nebo Tádžikové, se vnímali jako Vachánci. Ty, který žili vysoko nad údolím, si prej ani nevšimli občanský války, která v Tádžikistánu zuřila bezmála pět let. Některý prej nezaznamenali ani komunismus. Teď ale oba ty rozdělený tábory s jednou vachánskou duší provázel strach z těch vymaštěnejch magorů, operujících na nedalekym území. Když tak stál a koukal se kolem po těch mladejch pamírskejch horách, hluboko pod nohama střed dvou litosférickejch desek, napadlo ho, že ty talibánský šílence z těch kopců nedostane ani sebevycvičenější armáda světa. Kdo se v těch divokejch horách, připomínajících jinou planetu, umí pohybovat a orientovat, bude mít vždycky zatraceně navrch a jediná šance, jak ty bubáky z těch kopců vyšťourat, je asi nějaká jednotka alespoň semi-inteligentních dronů. Do tý doby bude v místních pořád operovat strach generovanej náboženskym fanatismem jiný party. Vono vo větší kus dál, kde zuřil islámskej stát, by vo tom asi lidi povídali ještě poněkud jinak. Ty vole, slušně nakloněná rovina napadlo ho. V duchu se těšil, že jestli jednou otevřou tádžicko-čínskou hranici, bude se moct na Pamír vrátit a dotáhnout Pamir Highway až na Karakoram highway. Takovej prodlouženej konec světa na jeho střeše.

Vo sračkách, který tou dobou zaplavovali svět, by se dalo psát do nekonečna. Lidi se tim vopájeli u zpráv v bedně, v hospodě nad pivem a z letmýho pohledu se zdáli bejt čím dál víc zamračený. Možná za to mohla ta pitomá inverze, která zase zavřela města svojí ocelovou poklicí a vzduch byl cejtit asi podobně jako když člověk strčil hlavu do motoru nastartovaný, třicet let starý karosy. Koukal na ten šedivej závoj z vokna korporátu, kde teď pracoval a kterym na začátku Flow pohrdal, ale stejně by ho jednou vzal. A tak se stalo. Nejdřív potkal novej a snad poslední smysl života — aby ne, dyť za ten necelej rok, co spolu byli si oba připadali jako by spolu trávili už několik krásnejch let. Bydleli teď spolu ve velkym krásným bytě v čarokrásný ulici jejich města, která teď na podzim připomínala svět za dvěstě let starym, polorozbitym zrcadlem. Z balkónu viděl v dálce jeho rodnej hood, to v poslední době vobarvený sídliště, který připomínalo nějakej nevkusnej pokus o render panelovýho žužu z Autocadu. Nitro bytu jeho druhá polovička zdobila pomocí barevnýho listí a svíček, takže to u nich vypadalo jako v nějaký pohádce vod Andersena. Po pár měsících strávenejch v týhle magický ulici, a tolik příjemný čtvrti, už si moc nedoved představit, že by se někdy vracel zpátky do paneláku. Když totiž člověk vyleze z baráku, čítajícího osm bytů do klidný předzahrady, za pět minut je v „jejich“ hospůdce, kde se schází barvitý vinohradský panoptikum, ulice sou lemovaný bezpočtem hipstr kaváren a obchůdků, vo pár bloků dál na náměstí si člověk může skočit na trh třeba pro uzenou rybu nebo jenom nakoupit luční kvítí pro jeho princeznu s těma nejkrásnějšíma očima týhle sluneční soustavy, zajít se vyráchat do bazénu místní sokolovny nebo prostě jen bloumat ulicema a vobdivovat baráky, co maj koule, jen těžko by akceptoval návrat mezi panely, který už pro něj ztratily svoje šedivý kouzlo. Navíc to měl patnáct minut pěšky do žižkovský boxerny, kam teď chodil mlátit nejen do pytle, protože box mu dycky připadal jako ten nejsprávnější klukovskej sport, kterej se hodí minimálně do baru, když se zvrhne vyjasňování názorů mezi lidma.

Stál na balkóně, cigárko, čuměl na Jižák a ty barevný stromy kolem. V teple kuchyně mu jeho nejdražší ohřívala její první pokus o guláš, kterej se jí nadevše vydařil. Byl to přesně rok, co mu Tereza s rodinou nabídli první pomocnou ruku na cestě k NÍ a na cestě z Mariánskýho příkopu zpátky na hladinu. Rčení, jeho o životě notně poučenýho kamaráda, že „kamarády si člověk nevybírá, protože ty zmrdi si ho dycky najdou“, zase jednou neplatilo, a tak spokojeně odeslal SMS s textem: “ještě jednou dík!”.