Flow — Srostlý srdce

Zlomený srdce, je ty vole, jako hodně špatnej úlet na darech matky přírody, co rostou na louce za Děčínem. Takovej ten vejlet, kterej se kurevsky zvrhne blbym směrem a nejde zastavit. Naopak, pitomý stavy, který člověka lisujou jako jeho první káru na vrakáči ve Slušticích, neni z nich cesta ven a pořád se exponenciální řadou násoběj. Člověk se krčí někde v rohu, snaží se to zastavit a odhání od sebe lidi, který se mu snažej pomoct. I když tak moc chtěj, často i upřímně, on ví, že to teď prostě nepomůže, i kdyby se nakrájeli na plátky jak gothaj, vobložili se cibulí a podali se mu s vychlazenym Bráníkem v ruce. Všude se rozprostírá magneticky přitažlivý pole všeobjímající negativity, která je univerzální odpovědí na veškerý myslitelný otázky, hrnoucí se ze šedý kůry mozkový přes filtr zvanej duše, na jazyk. Je to jako bejt po krk v bažině a natahovat se k větvím stromů, který ale vůkol tý bažiny najednou nějak chyběj. Jako voctnout se v tý pohádce, kterou člověk zná z dětství, kde se malej kluk octne na světě úplně sám, může si všude brát, co ho napadne, jezdit kterym autem se mu zachce, jít kamkoli se mu zamane. Prostě situace s prvotním příznakem přitažlivosti, ze který celkem rychle ten človíček spadne do nehezký depky, když zjistí, že to všechno nemá s kým sdílet. A stejně, jako u toho špatně poladěnýho úletu na děčínskejch klouboucích, zabírá v těhlech případech, přes všechny kecy vo klišé, čas. A práce. Samosebou neni v takový chvíle vod věci použít Bellova aparátu a žhavit euroasijskou linku s kámošem, co je vo životě notně poučenej. Nebo se zcela výjimečně zajít s kámošema vylejt do baru jak konev.

Rychlost medikace časem je přímo úměrná násobku náhody a osudu. Z relativně netriviální množiny elementů vstupujících do rovnice: hudební televize, gymnázium, zajímavý člověk, rap, zahradní party, oboustrannost a podzim, dostáváme triviální výsledek, kterej na sebe po aproximaci dva roky čekal. Je to jako když se z toho fungicidního zájezdu za hranice pochopitelna probudíte do sluncem naplněnýho rána v dřevěný chaloupce někde v horách, na plotně bublá pravý kakako, ne žádnej umělohmotnej neskvik, a místností voněj topinky s česnekem. Jako když se na hladině tý bažiny už dělaj kola a praskaj bubliny, docházejícího kyslíku v plicích, když v tu chvíli vás něčí ruka vytáhne na břeh, kde leží piknikovej koš, otevřená láhev Sauvignonu a nakrájenej Roquefort. Najednou už člověk nemá problém znovu někomu pustit Hurvínka, nebo vyprávět vo jeho gangsta dětství na Jižáku. Zničehonic je reálný se zase někomu otevřít. A pak už jen kouká, jak stojí pod pódiem a je štastnej, že JÍ to baví. Cestou ve vlaku na jeho oblíbený místo se v duchu těší, až ho ONA vezme na její oblíbený místa. V pondělí ráno si pípne vstupní kartou u turniketů v jeho nový práci, kde maj benefit i na sluneční svit.

Rošťácky se směje pod fousy, že ten skript na lidskou komunikaci je ve skutečnosti jednoduchý API ;-)

Show your support

Clapping shows how much you appreciated Jenda Citrón’s story.