Flow — Svatba

Donutit se něco napsat mu, tyvole, přišlo těžší, než po dvou zlomeninách levý ruky začít zase chodit do žižkovský boxerny bušit do pytle a cejtit tu zvláštní pospolitost týhle komunity. Co to udělat, jako jakákoli vláda kdekoli na světě, napadlo ho, když zase nemohl jednou v noci usnout a halucinoval přemíru nápadů, na jejichž realizaci pak stejně neměl čas. Když má nějaká ta vláda problém, tak ho buďto zákonem zakáže, nebo zreguluje, prostě vytvoří další pravidlo, aby se v tom systému nevyznal už doopravdy vůbec nikdo, ani jeho vo životě nutně poučenej kamarád, co už se z Kazachstánu po letech vrátil zpátky do jejich Kocourkova. Vymyslel si teda svůj “zákon”, aby se donutil psát, protože mu přišlo docela fajn, takhle s vodstupem času po sobě číst ty závažný životní sdělení, který občas musely ven a teď se nad nima mohl už jen v klidu pousmát. Ten jeho „zákon“ byl vlastně soubor pravidel, který mu měly zaručovat, že v přesně definovanej časovej interval udělá něco, co ho v životě posune alespoň o mikrometr vpřed, zpátky ni krok! A jedno z těch pravidel bylo napsat alespoň jednou za čtvrt roku další slohový cvičení na téma: “Svět podle Pasra”.

Pročítal svojí poslední halucinaci, která byla pod vlivem vejletu na Pamír a řikal si, že kdyby měl zrekapitulovat celou tu dobu, která od tý doby odplula po řece v jejich městě, bude to delší a hůř stravitelný než Vojna a mír. To taky málokdo dočte až dokonce. V současným světě je prostě dobrý bejt stručnej a jasnej: “udělej, zaplať, natoč, smotej, neser, vodpal”. Na nekonečný, květnatý souvětí popisující romantický soužití mužů a žen už tady nějakej pátek byli KKRD boys, nezbejvalo, než pokračovat tam, kde skončil. U lidí, dojmů, vůní, barů a piva. Lidi se nezměnili ani vo píď. Jenom přibejvalo víc blbců na sociálních sítích, který v momentě jejich prvního úspěšnýho loginu zrovna odpromovali Vysokou školu života a měli červenej diplom z komentování čehokoli pod čímkoli. Takže tohle už odmítal komentovat, natož vo tom psát. Bary se nezměnily. Respektive, už třetí rok s jeho partou čekali, až se kamarádům podaří otevřít druhou verzi jejich “obýváku” s pípou a barmanem, jenže v tomhle případě taky figuroval parametr “lidská blbost” s hodnotou “infinity”, a tak zatím proběhla jen prvotní penetrace, ale ta byla záhy taky na nějakou dobu poslední. A tak s chlapama (přišlo už mu blbý psát s klukama, když byl jeden z mála, co ještě neměl potomka) chodili do starý klasický hospody naproti krásný vodárenský věži, kde už je po tak dlouhý době “nouzovýho režimu” vzali za svý. Řikal si, jakej z toho jako má mít pocit, když mu místní šedesá-a-více-tníci kanuli rukou na pozdrav a halekali: “Ahoooj”, v momentě kdy ho žízeň zase zahnala na jedno. Moc možností nebylo, buďto se člověk moh’ cejtit jako součástka do starýho železa, nebo jako součást místního panoptika. To druhý bylo samosebou příjemnější i s absencí trvalýho bydliště, nebo vlastnictví bytový jednotky. Si zapad, řikal si.

Ale tohle byly takový ty fajn drobnosti, který ze všedního dne dělají o něco víc obrázek od Lady. Za tu dobu, co naposledy zvolal směrem ke kamarádovi: “Vsjovo dobrovo”, aby se otočil směrem k naprosto prázdný kulatý hlavě a pod fousy si brblajíc: “pizděc”, se vydal směr letištní kontrola, udály se věci zásadnějšího rázu, než, že ta fraška na Hradě už připomínala jenom takovou tu zlou hmotu z Ghostbusters. V tý nádherný zemi, která sousedí s dalšíma jinejma světama, v údolí hlubokým a natolik vzdáleným, že už se tam nikdy nejspíš nepodívá, tam kde místní netuší, že byli součástí nějakýho svazu na S, koupil velikej a krásnej prsten. Alespoň tak přišel jemu, haha. Co následovalo, je z posledních dílů Flow celkem vydedukovatelný. Dal ho JÍ. A protože ONA neřekla: “Co to jako má bejt, seber se a pal zpátky do Tádžikistánu pro pořádnej diamant!”, rok na to u kamaráda v čarokrásný vile, kterou u lesa postavili přičinlivý páni továrníci, který tehdá věřili císaři pánu, že tudy opravdu povedou první koleje z Vídně do Prahy, uspořádali veselku. Ona byla krásná jako Elfí královna a on si dokonce koupil v Arkádách nový boty. Když kráčeli k oltáři, lidi na NÍ mohli oči nechat a doufali, že on bude aspoň během obřadu držet hubu a řekne akorát “ANO”. Zvláštní bylo, že i přesto, že jeho svědkem byl kamarád, se kterým se nikdy neviděli střízlivý, byli oba, ženich i svědek na konci svatby ve stavu, kdyby snad mohli i dojet traktorem na benzínku pro další láhev ginu. Usoudili ale, že společná láhev prosecca potěší i nevěstu a svědkovu ženu a stalo se tak. Před dvěma lety JÍ po dvou letech našel, po roce si JÍ vzal a poprvé v životě měl jeho smysl snad napořád u sebe.

Slýchával něco vo tom, že seš to, co máš kolem sebe. Hodně to používali takový ty motivační pisálci a řečníci na různejch “krev-do-žil-vlejvajících” webech a konferencích. Na druhou stranu, po dvou letech strávenejch v korporátu, kde ubránit se nakažení nevyléčitelnou, toxickou nákazou zvanou “odevzdanost”, případně “mouchy-snězte-simnost”, si naplno uvědomoval, že nemít kolem sebe ten dream-team, kterej mu nebe seslalo, nebyl by zdaleka tam, kde teď byl. To nebylo o tom, že by to byli fajn kolegové, se kterejma jednou za měsíc skočí do Pokroku na šest Kácovů, poplácaj se vzájemně po ramenou, jak je ten korporát na pyču a jednou za rok vyjedou s širším týmem na vodu. Vono se to těžko popisuje, ale stačí si představit bejt obklopenej pár lidma, kdy každej z nich je natolik silná osobnost, plná umu, u některejch přecházející až k pansofismu, že je člověk de facto ve stavu permanentního nasávání novejch znalostí. K tomu se přidá lidská stránka, který nelze vytknout vůbec nic a recept na “family based rocket science team” je na světě. Když navíc cejtíte, že jste za ty korporátní “bad boys”, jižácká duše kurva zaplesá! Přes všechny problémy a nepříjemnosti, který život v koporátu přináší, má pak člověk pocit, že dělá něco, co dává smysl a do práce nejezdí vodsedět těch 8×5, ale prožít další jízdu, často připomínající tu na horský dráze, kdy nějakou polosvětelnou rychlostí, votočený hlavou k zemi, přemejšlíte proč jste na to zatraceně lezli.

Když mu potom jeden, nemá cenu psát kolega, kamarád a v tý době šéf řikal, že na tu konferenci jet klidně může, ale jedině, když tam bude mluvit, netušil, co tím spustil za vlnu chtění. A kde je vůle, tam je vždycky cesta. Snad s výjimkou změny český politiky. A on tak moc chtěl posunout hranice zase vo nějakej ten kopec dál. A tak se stalo, že během podzimu zaletěl odvyprávět příběh jeho týmu v bance do několika evropskejch měst a dokonce tu jejich nejstarší bankovní instituci v zemi vyvezl i za Oceán. “To je dost, žes nás taky jednou vyvez, žes udělal něco pro rodinu!” Na tu opravdovou čekala Afrika.

Show your support

Clapping shows how much you appreciated Jenda Citrón’s story.