Ve tmě

Jakoby někdo zhasnul. Všechno kolem potemnělo. Známý místa v jeho městě se zdály bejt jiný. Situace, komunikace s kamarádama a lidma se mu zdály, ty vole, taky posunutý na úplně jinou úroveň. Mluvili k němu, vnímal je, ale jakoby to nebyli oni. Nebo se změnili. Takovej ten pocit, jako kdyby se člověk propadl dírou do jinýho časoprostoru. Tam kde je většina věcí stejná, ale pár drobností jinejch, takovejch těch maličkostí, který lidi třeba vnímaj, když jsou posunutý na nějakejch vylepšovácích, anebo jenom šťastný. A ty maličkosti sou šouplý bohužel tím špatným směrem, kterej z tohodle časoprostoru dělá neobyvatelný místo. Díky za každé nové ráno, vzpomněl si na svůj oblíbenej film a hlášku, kterou se běžně snažil řídit, ale teď se každýho dalšího probuzení děsil.

Cokoliv. Pohled na něco. Pohyb nějakým směrem. Činnost. Všude a za vším ho viděl. Snažil se mu vyhnout, nemyslet na něj. Zaměstnávat se něčím jiným, ale jakoby se to akorát zhoršovalo. Jakmile jednou člověk pocítí, že někomu odevzdal svoje srdce a nechal ho naplno prostoupit svojí duší, je zaděláno na dost možná velikej průser, když se pak něco pokazí. Vykračujete si spokojeně životem, plný síly, plný jistoty a víry. Neustále na něj myslíte. A pak je najednou zase pryč. Tentokrát nezmizel ale jenom on, smysl života, ale zmizela i další věc. Díval se z matrace na svojí zabalenou krosnu a ty poházený, narychlo sbalený věci, snažil se vnutit si, tak co vole, back to the roots, zase na Jižáku, jenže tohle všechno vytěsňovaly příliš čerstvý vzpomínky na to skromný, ale hezký, co spolu budovali a sdíleli.

Množství času, který měl naneštěstí k dispozici do toho fungovalo jako nějakej středověkej mučící nástroj. Važte si toho, co máte, napadalo ho v momentech, kdy vykoukl z kobky jeho zmatenýho vědomí. Jeho oblíbenej spisovatel píše o klukovi, kterej se narodil slepej. Přesto říkal, že když spí, tak vidí. Vidí svět, kterej vlastně nemůže znát. I von chtěl teď jenom spát a vidět nějakej jinej svět, kterej nezná. Zapomenout tu pravou realitu a vzbudit se do zase rozsvícenýho světa.

Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.