Honza

MÁ! kamaráda. Fotografa. Říkejme mu Honza. Narazili na sebe před víc jak deseti lety, protože měli společnýho kámoše, jak jinak, fotografa. A protože je spojovala tahle krásná věc, fotka, padli si hned od začátku do oka. A Honza svýmu řemeslu po čertech rozuměl. Po letech skončil s klasickou 9–5 prací a na Malý Straně si otevřel krásnej ateliér, vonící chemií a působící jak vod Terryho Gilliama. Hešteg mokrej kolodiovej proces, ale vo tom potom.

Jednoho dne minulýho roku mu ten jejich společnej kamarád napsal, že Honza leží v nemocnici s tou prokletou nemocí, která když napadne tělo, nebere si moc servítky. Bylo to jak rána kladivem z čistýho nebe do palice, jak několik ran, takovej buchar. Nebylo to poprvý, co ho tahle nemoc, rakovina, navštívila. Když se vám tohle svinstvo jednou podaří dostat z těla, vybojovat tuhle zatracenou bitvu, nepředpokládáte, že byste šli na chemoterapetickou frontu za pár let znova. Stalo se. Když za Honzou přijel do nemocnice, ležel zrovna LDNce. Nepochopitelně. Po druhý chemoterapii, kdy to poslední co potřebujete, je sdílet pokoj s lidma napůl na cestě tam za horizont. Hold na onkologii nebylo místo. Takže jste nucený si to psychický brnění, který je v tenhle čas to nejdůležitější, štrikovat sakra hustě, abyste duši nenechali pojídat okolní atmosférou, ze který duše “spolubydlících” pomalu mizí. Aby toho nebylo málo, Honzovu maminku taky hospitalizovali s rakovinou. Říkal si, doprčic práce tohle je na jednoho člověka fakt moc! Nebylo to ale ještě všechno. Chodil za ním, střídal se u něj s dalšíma kamarádama, sypal na něj z krabice pytlíky s jeho oblíbenejma haribo bonbónama a tlachal všemožný, často smysl nedávající řeči, jen aby na Honzově obličeji zahlídl alespoň náznak úsměvu. Ten ale oboum spolehlivě zmizel, když mu na další návštěvě Honza oznámil, že od něj odešla přítelkyně. “No tyvole to je slušná soda, slovy filmu Kouř, slušná pruda, co tady jedete”, napadlo ho. Teď už zbejvalo, jenom aby někdo v Praze vypnul proud a došly ty hnusný chemikálie, který do Honzy pumpovali, ten chemickej long drink, kterej pro něj znamenal asi poslední naději. V tyhle momenty už vopravdu nezbejvá než věřit, a to sakra silně — stejně jako chuligáni ve filmu Proč kurva fandili, všichni kolem Honzy kurva věřili. Spojené království věřící, hlavní město Krč. Naštěstí ne vždycky platí rým “Life’s a bitch and then you die” od Nase, vo životě notně poučenýho rapera z Východního pobřeží, a tak jednoho opravdu krásnýho dne Honzu “opustila” poslední zhoubná buňka a on mohl jít domů. Podruhý se znovu narodil. Když ale ležíte přes půl roku v nemocnici, složenky se nezaplatěj, práce stojí a účty zejou bezednou prázdnotou. Jednoho večera Honza seděl ve svým čarokrásným bytě pod malostranskou střechou a přemejšlel, kde vzít na chleba, aby měl další tejden co jíst. Na druhý straně města tou dobou zrovna probíhala vernisáž, kde byl náhodou jeden jeho kamarád. Zároveň se tam nacházel britskej filantrop, milovník umění a sháněl se po někom, kdo ovládá mokrý kolodiový proces. Chystal uspořádat retrospektivní výstavu ku příležitosti výročí Julie Margaret Cameronový, ženy, kterou právě kolodiový proces nesmazatelně vryl do dějin fotografie. Ženy o který velikáni jako Victor Hugo pronášely následující řádky: “”Nikdo zatím nezachytil paprsky slunce a nevyužil je tak jako Vy. Vrhám se k Vašim nohám.” A Honza měl brzo být ten, kdo vymyslí, nafotí a zaštítí vernisáž přímo v domě Julie Margaret na britském ostrově Wight. Život je někdy zvláštní, napadlo ho.