Microflow — Bar

„Dal bych si kafe,” napadlo ho. „Ta včerejší kalba byla zase jak za mlada. Jako když sme tehdá před ranním rozbřeskem utíkali za těžkej závěs nějakýho after-party baru v okolí.”

„Když sme měli Ferméčko,” rozehrával si v hlavě standardní dialog o jeho oblíbeným baru, kterej musel k nevoli celý jedný „rodiny” zavřít, „nikam sme ani utíkat nemuseli.” Parc Fermé nebyl obyčejnej bar. Byla to vlastně společenská platforma. Lidi vůbec nemuseli řešit, jestli tam zrovna sou nějaký kámoši, nebo těm kámošům psát, aby šli na jedno. Stačilo vyrazit do Ferméčka a někdo tam vždycky byl. A když tam náhodou nikdo nebyl, byl tam vždycky Barman. Pan Barman. Neexistoval tam totiž čas, a tak nebylo kam spěchat. Člověk se těšil, až otevře dveře a zahuláká: „Už to toč!” A druhej den si pak na baru u toho kafe lízal rány a bilancoval situaci, kdy má spousty zážitků, ale žádný vzpomínky. RIP Parc Fermé — park uzavřen. Park pro jednu pro jednu velikou komunitu, která najednou ztratila svoje útočiště a několik let chodila v bludným kruhu nezajímavejch hospod a barů. Fermé — zavřelo, aby jednou mohlo otevřít a splnit tak touhy a očekávání tolika lidí. Člověk k životu potřebuje kyslík, světlo a mít kam jít na pivo, nebo dobře ošetřenej drink.

Show your support

Clapping shows how much you appreciated Jenda Citrón’s story.