Týpek

Na zastávce potkal týpka. Trosku, dřív možná chlapa. Týpek po něm chtěl cigáro, který by mu možná dal, kdyby nějaký měl, ale von neměl. Týpek mu řikal, že tohle se za jeho časů řesilo tím, že se ten druhej sundal na zem. On mu přikyvoval, cukal čelistma a čekal, kdy to přijde. Nepřišlo. Namísto toho se ten druhej rozhovořil vo tom, že mu umřel brácha, máma, táta a začal se chystat skočit pod auto. Čim byl sjetej suď pánbůh. On mu řikal s těžko ustojitelnym klidem, ať to nedělá, že to nemá cenu, ale v duchu ho napadalo, že v jeho situaci by řešil ty samý hovna. Chlápek už mlel úplně z cesty, řikal mu: „Tomáši, dodělej tu truhlařinu, teď je dobrý počasí, já s nim mluvil a von řikal, že ti to dá. Já znám tvýho bráchu, včera sem ho viděl naproti ve večerce.“ A on mu přikyvoval a sem tam něco poznamenal, tim stylem, že týpek ve svym naprosto jinosvětovym toku myšlenek pokračoval dál a dál. „Co děláš ty zmrde, chceš to vysvětlit?“, řval najednou na týpka naproti na ulici a chystal se mu jít něco vysvětlit. Zároveň řikal něco jemu, zatímco kolem nich proudily auta a tramvaje. Kolem toho jejich úzkýho ostrůvku. On se napil piva, pootočil a týpek, co ho nejdřív chtěl sundat, v něm najednou poznal svýho syna, pak někoho úplně jinýho a běžel sundat dalšího chlápka.

Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.