MultiFlow — Námluvy

Ráno ji vzbudilo cinkání telefonu, který ochraptělým hlasem zvedla.. Stekla z postele, jen v kalhotkách a tílku, jednu podkolenku shrnutou ke kotníku. Rozespale načechrala vlasy rukou a zadívala se z okna. Slunce jí svítilo přímo do pokoje, vzpomněla si na něj. Zalila horkou vodou čaj a rozespale s ním chodila po kuchyni, přehrávala si střípky z večera, kdy seděl naproti ní, kdy se jí dotýkal, barvu jeho hlasu.. Usmívala se. Stejně jako se teď usmívá uvnitř pokaždé, co si na něj vzpomene..

Jel autobusem z práce na Jižák. Znovu a znovu si četl její poslední zprávu. Ten moment, kdy si ji přečetl poprvé nikdy nezapomene, protože mu tělem projel výboj, jak z křižíkovy vobloukový lampy. Stál před firmou, kde teď dělal, kouřil cígo a přesto, že bylo pořád ocelově zataženo, svítilo na něj slunce. V hlavě si listoval jejich neexistující knížkou, kde její kapitolu střídá jeho a texty doplňujou jejich fotky. Ty vole, řikal si, ještě začneš věřit na osud nebo co. Típ to cígo a s hřejivým pocitem na duši šel zlomit pár vektorů.

„A co, že ten plyšák ze včera neskóroval? Vypadalo to, jak když ste spolu na dejtingu..“, plivnul jí do obličeje kolega se zbytkem kafe, co měl k obědu a nepovedeně zamrkal. Včera, když se ON nedíval, předváděl pantomimou, jak mu ten JEJÍ doprovod rve srdce z těla.. „Nela říkala, že je to moc hodnej kluk..“, přitočila se k ní u kávovaru Jana. „Seš taky hodná holka, byste měli bejt spolu.“ Termín „hodná holka“ není zrovna to, co by si dala na vizitku, ale protože věděla, co tím chce říct, mlčela. „Jsem rok single a za těch x měsíců jsem nepotkala nikoho, kvůli komu bych to změnila..“, couvla k oknu. „Ale líbí se ti..“, dobírala si ji ona. „Líbí“, sklopila oči a urovnala si lem trička. „Až moc na to aby to všechno byla pravda. Nechci bejt lék na zlomený srdce, poslouchat jak nesportovní, nespolečenská a neschopná vlastně jsem.. Sponzorovat a nikdy nic nedostat. Odpouštět a pak být opuštěna. Není mi 15, chci se o někoho opřít, když to budu potřebovat.“, zarazila se, jak se nechala unést. „Ale.. ale..“, pousmála se „..to nikdy nepoznáš hned. Tak to nechávám jen plynout a skoro ani nedýchám abych se nechtěně neprobudila.“, zašeptala a přejela ukazováčkem přes display telefonu, kde nosila zprávu od NĚJ.

Šel setmělým sídlištěm domů, do strejdova studia. Sídlištěm, kde se touhle dobou báli chodit snad i ukrajinci, který tady pomalu přejímali vládu. Ale jemu to bylo jedno, jednou tady snad vyrost, takže je to tady jeho hood a klidně zase tátu příště přes haldy doprovodí z hospody domů, aby se cejtil víc v klidu. Dočítal pokračování jejich posledních textů a připadal si jako kdyby mohl všechny ty paneláky vůkol snožmo přeskočit. Před měsícem byl na dně Mariánskýho příkopu a přemejšlel jak nahoru, jak se nadechnout tam nad hladinou. Kamarád z Kazachstánu mu řekl, že jediná cesta je dát životu levej hák a bojovat. Vzal si to k srdci a začal se snažit. V duchu mu pořád zněly ty jeho zásady, na kterejch se snažil budovat svůj poslední vztah a nevěřícně koukal do telefonu na JEJÍ poslední zprávu. Zavřel oči a na zadní stranu víček spouštějící se plátno se promítaly slova důvěra, opora a láska. Pak se podíval na svoje pravý lejtko a pousmál se. Ještě pár tejdnů zpátky si nedoved představit, že by byl schopnej začít se otevírat někomu dalšímu. A teď tady stál, za zády snožmo přeskočenej dvanáctipatrák a v těle pocity, který snad ty vole nikdy nepoznal. Živote, seš sice kurva, ale dokážeš bejt tak neuvěřitelně vostrej, že himalájský hřebeny jsou proti tobě čínská pikantní za 25 vočí. Na vokenním parapetu seděl Albert a čuměl na něj. Albert, kterej to s ním táhnul posledních vosm let a nikdy neřek ani slovo. Jenom koukal, ale jim to stačilo. Našel ho na Vinohradech za skříní jeho kámoše z Kazachstánu. Jemu bylo třicet a Albert byl z plyše. To de, řikal si. Podíval se na její fotku, kterou vyfotil svym 3D foťákem posazeným hned pod čelem, na její oči, ve kterejch by se utopil i Franta Venclovský, na její úsměv, kterej by zastavil i ruskou armádu a byl zvědavej, jestli by s ním v neděli šla na vánoční koncert do Betlémský kaple. Albert na něj z parapetu koukal.

Like what you read? Give Jenda Citrón a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.