Ze světa lesních chýší a maringotek
Kniha popisuje fascinující příběhy lidí žijících dlouhodobě v šumavské divočině.
Donedávna jsem věřil v idyličnost žití v přírodě na malém prostoru — ať už v typické maringotce, modernějším tiny housu nebo hi-tech Ecocapsuli.
Jenže pak jsem narazil na tuhle knihu, ve které Aleš Palán popisuje život devíti šumavských samotářů.
Co všechny spojuje? Dlouhodobé žití mimo civilizaci.
Slovo „dlouhodobé“ se pro mě stalo zlomovým.
Dlouhodobost
V doplňujícím rozhovoru pro DVTV zaznělo (od 1:48), že bydlet takhle třeba 2 roky je vlastně trapně málo. To se člověk teprve sžívá.
Až dlouhodobě žitá samota je důkazem.
Autor měl proto podmínku — všichni v knize museli mít za sebou takhle odžitých 10 let a víc. Zvládli celou dekádu zim. Už ví, co je čeká. Už se neobávají.
Čekal jsem dobrodružství, klid, radost, vyrovnanost, štěstí.
Devět samotářů
Je jedno, odkud začnete knihu číst. To je výhoda.
Nevýhoda je, že každý z příběhů vás rozloží (teda alespoň mě se to stalo).
Vybral jsem několik startovacích citátů. Připomínají mi rozpor mezi tím, jak jsem si podobný život vysnil versus jaká je realita.
„Zpěv ptáků, pohled do potoka nebo na mraky z Boubína, naslouchání větru… Je to léčebné. Ve městě jsou možná větší prostory k úniku, hospody, přátelé, ale mně spíš pomůže zůstat v lese a ztišit se. Nejvíc se dokážu vyrovnat sám se sebou, když spím venku.“
— Roman Szpuk, str. 25
„Tuhle zimu jsem měla poprvé ve vedlejší maringotce kamarádku. Má tam autobaterii, která utáhne i noťas. Na Vánoce jsme slavnostně zapojily internet a pustily si pohádku.“
— Martina Kyselová, str. 114
„Najednou si uvědomuju, že jsem radosti v životě moc nezažil, byť ano, ale ne zas tolik.“
— František Klišík, str. 166
„Pamatuješ, Franto, jak jsme blbli v lesíku? To byl boj! Diabolky a broky, obrnění vaťákama, stříleli jsme po sobě úplně drsně. Ale najednou nám diabolky došly. Poslední ránou jsem střelil Jirku Kalistu. Chytil se za prdel, auvajs, vy svině, řval. Když to dostaneš do měkký tkáně, není to žádná sranda.“
— Ondra Klišík, str. 135
„Víš, co je zvláštní? Já se stěhoval tolikrát jako málokdo, byl jsem v podstatě kočující osobnost, ale to jen do doby, než jsem si pořídil bydlení na kolečkách. Už se nestěhuju.“
— Tony, str. 174
„Se dřevem mi vydatně pomohl chlapík, co se mu říká Nezmar. Řezali jsme ručně suché stromy. On si pak omotal jeden konec stromu provazem, druhý dal kolem pasu a dokázal ho vytáhnout z lesa tak, jak to dělají koně.“
— Ruda, str. 221
„Dělám kontinuálně, ani soboty neděle nedržím. V neděli většinou dělám věci, na které není čas přes týden, umýt nádobí, vyprat, nadělat dřevo…“
— Jáchym Kaplan, str. 288
„Nějací partneři samozřejmě byli, ale tady to žádnej chlap neustojí.“
— Dáša Macháčková, str. 313
„V létě, v zimě jsem je učil spát pod smrkama. Stavil se tu hajnej: Míro, víš o tom, že máš pod stromem děti? Jasně, večer jsem si je tam dal. Ony tam byly celou noc? divil se. Byly, přikejvnul jsem. Spaly tak dobře, že se neuměly ani samy probudit.“
— Mirek Sedláček, str. 339
Poslednímu tvrzení „o dětech pod stromem“ nechcete věřit, že? Autor se jich na to ptal a potvrdily mu to (od 4:33).
Takže (ne)šťastní?
Trvalo mi dlouho, než sem knihu vstřebal (i když si nejsem jistý, zda se mi to doteď povedlo).
Když sem si ji přečetl poprvé (četl sem od rána do noci celý víkend), nepřišlo mi, že by byli šťastní.
Přestože se jich na to ptal a (první) odpověď byla ano.
Necítil sem to z toho.
Po dlouhodobosti to byl druhý klíčový poznatek.
Co mě zasáhlo ještě silněji byl fakt, že s nimi žádný z partnerů nevydržel nastálo. Bylo to charakterem, stylem života nebo bydlením?
Samota je zničující.
Závěr
Je to skvělá kniha.
Mohla by být výborným dárkem. Třeba jen do knihovny na chatu.
V úvodu je drobná zmínka o možnosti poslat přes autora peníze kterémukoli ze samotářů.
Kdybych si měl z knihy zapamatovat jedinou věc, byla by to následující věta:
„Život v přírodě je životem v práci.“
— Martina Kyselová, str. 88
Pár souvisejících zdrojů
Určitě si ještě přečtěte
Děkuji Adam Hazdra za doporučení knihy.
